Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Magda se po padesátce pustila do bilancování. Výsledek ji moc nepotěšil. V práci sice něco dokázala a nežije si špatně, ale na druhou stranu nikdy nezaložila rodinu. Teď přišla na to, že to byla chyba.
Myslela jsem si, že nejdůležitější je kariéra, že rodinu má smysl zakládat, až když má člověk pevné základy. Práci jsem obětovala všechno a dnes můžu říct, že jsem něčeho dosáhla. Jenže k čemu mi je krásný dům, nové auto a peníze, když to nemám s kým sdílet? K čemu byly všechny ty roky odříkání, když mě po příchodu domů vítá jen starý kocour?
Doma na mě čeká jen kocour
Zlom přišel v den mých padesátých narozenin. Vrátila jsem se z práce a jako vždy mě u dveří vítal kocour, který se u mě zabydlel asi před deseti lety. „Tak co, zlatíčko? Byl jsi dnes hodný?“ zeptala jsem se. Zamňoukal na pozdrav. „Hned dostaneš večeři, jen si sundám boty.“
V kuchyni jsem otevřela konzervu a začala mu nandávat do misky. A najednou mě přepadla myšlenka, že jsem promarnila celý život. Teď bych měla vařit večeři rodině, místo toho jsem kočičí máma...
Rozhlédla jsem se po domě. Patrová vila v tiché čtvrti je moje pýcha. Každý pokoj jsem si zařídila sama. I zahradu jsem navrhla podle sebe. Jenže... nikdy jsem nevybírala barvu do dětského pokoje. Nikdy se zde nerozléhal dětský pláč ani smích. K čemu je krásná zahrada, když se v ní nikdy neproháněly děti? K čemu je domácí posilovna, sauna nebo pracovna, když každý večer usínám sama a ráno se budím sama?
Stála jsem s miskou v ruce a zírala do prázdna. Probralo mě až netrpělivé mňoukání. Kocour se na mě díval, jako by mi chtěl říct: „Zlá maminka! Zapomněla jsi na mě.“ Dostal svou porci a hned se ode mě zase odvrátil. Jako vždycky, dokud nepřijde čas dalšího krmení...
Už nikdy nebudu mít děti
O několik dní později mě čekala prohlídka u gynekologa. V poslední době jsem měla slabší a nepravidelnou menstruaci, což se mi dřív nestávalo.
„Mám vaše výsledky...“ řekl lékař.
„A? Jsou to hormony, nebo něco vážnějšího?“
„Jsou to hormonální změny, ale není důvod k obavám.“
„Jak to myslíte?“
„Jste v přechodu.“
„To znamená, že...“ zarazila jsem se.
„Že jedna z příštích menstruací bude ta poslední. Ale nemusíte se bát. Tímto obdobím byste měla projít bez větších potíží.“
V koutku duše jsem to tušila, ale nechtěla jsem si to připustit. Pořád jsem si říkala, že jde jen o nějaký zánět, ale doktorova slova mě připravila o poslední iluze. I kdybych teoreticky ještě mohla otěhotnět, v mém věku by to byla nezodpovědnost. Jasně, dítě by se třeba narodilo zdravé, ale až by maturovalo, mně by bylo skoro sedmdesát. Čas na rodinu dávno minul. Nechala jsem si to utéct... a bylo to jen moje rozhodnutí.
Kariéra pro mě vždy byla na prvním místě
Už na střední škole jsem měla jasný plán. Po maturitě vystuduju marketing. Pak udělám kariéru. Manžel? Děti? Ano, i to jsem měla na seznamu – ale až potom, co něco vybuduju. „Nejdřív jistota, pak všechno ostatní,“ říkala jsem si.
Plán jsem plnila krok po kroku. Vzali mě na marketing a management. Promovala jsem s vyznamenáním. Nastoupila jsem do špičkové reklamky, té, kde jsem kdysi byla na stáži.
Začínala jsem od nuly. Dřela jsem jako mezek, abych se vyšvihla. V korporátu není slitování. Kdo neobětuje všechno, vypadne. Já měla cíl a šla jsem si za ním. V šestatřiceti letech už jsem vedla jedno oddělení. Brala jsem skvělé peníze, měla jsem vlastní byt. Tehdy jsem si řekla, že je čas na vztah a rodinu.
Jenže to nebylo tak jednoduché. Randila jsem často, ale nic z toho nebylo vážné. Až po nějaké době jsem potkala někoho, s kým by to snad šlo...
Cítím prázdnotu
Jmenoval se Adam. Byli jsme spolu rok a půl. Rozešel se se mnou s tím, že už nemůže soutěžit s mojí prací. Po něm přišel Šimon. Tentokrát jsem odešla já, připadalo mi, že mě vztah příliš rozptyluje. Myslím, že tehdy jsem si definitivně řekla, že rodina počká, dokud se nedostanu až na vrchol.
Pár let před padesátkou jsem se stala ředitelkou české pobočky naší firmy. Přestěhovala jsem se z pohodlného bytu do ještě pohodlnějšího domu. Z velkého auta jsem přesedlala na ještě větší auto. Dostala jsem se tam, kde jsem chtěla být. Přestala jsem řešit rodinu. Měla jsem přece všechno, co jsem potřebovala. Nebo ne?
Padesátka je čas bilancování. Došla jsem k tomu, že jsem celý život věřila falešným modlám. Honila jsem hodnoty, které nejsou až tak důležité. V práci jsem něco dokázala. Mám majetek. Ale ani peníze, ani funkce nedokážou zaplnit prázdnotu, kterou cítím uvnitř...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
