Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeAnna si myslela, že má pevný a láskyplný vztah. Jenže s příchodem tchyně se idylka rozpadla. Anna začala zjišťovat, že už není tou hlavní ženou v životě svého muže.
Můj svět měl svůj řád. Každé ráno jsme se s Markem budili ve stejnou dobu. On dělal kávu, já připravovala ovesnou kaši. Mluvili jsme o ničem a o všem, někdy jsme prostě jen mlčeli, ale i to bylo naše. Měli jsme své rituály, malé drobnosti, které nás stmelovaly víc než velká prohlášení. Přemýšleli jsme o dítěti, čím dál častěji. Všechno se zdálo být stabilní, předvídatelné, naše. Až do dne, kdy se k nám nastěhovala jeho matka.
Neměla jsem nic proti
Helena – vdova, bývalá učitelka chemie, žena s pronikavým pohledem a ještě ostřejším jazykem. Marek řekl, že je to jen „na chvíli“, protože se necítila dobře a on o ni měl strach. Souhlasila jsem – jak bych taky nemohla? Je to jeho matka. Prvních pár dní jsem byla milá, nápomocná. Vařila jsem jí čaj se zázvorem, pouštěla její oblíbené seriály, usmívala se. Ale brzy se objevily poznámky. „U nás doma se vařilo jinak.“ „Ty nežehlíš Markovi košile?“ „Kdysi ženy věděly, co to znamená starat se o rodinu.“
Jednoho večera jsem se u večeře Marka tiše zeptala: „A kdy se maminka vrátí domů?“
Místo odpovědi pokrčil rameny a zamumlal: „Uvidíme, Aničko. Ještě není čas.“
To byl ten okamžik. První stín, který padl na náš život.
Začalo to nevinně
Jednoho rána jsem si všimla, že stůl v jídelně stojí jinak. I židle byly přestavené. „U okna to bude lepší,“ prohodila Helena, jako by to byl její dům. Potom zmizelo mé oblíbené povlečení, nahrazené květovaným kompletem, „praktičtějším“. Kuchyň? Přestala být moje. Každý den na mě čekaly nové vůně a jídla, která jsem nevařila.
„Marek měl vždycky radši rajskou s rýží, ne s těstovinami,“ říkala s úsměvem. Všechno pomalu přebírala. Věci měnily místo, moje rozhodnutí přestávala mít význam. Když jsem se o tom snažila mluvit s Markem, odbyl mě: „Maminka se nudí. Dej jí něco na práci.“
Jednoho dne se na mě v kuchyni Helena otočila s ledovým pohledem. „U nás doma se koření v šuplíku nedrželo. To není hygienické.“
„Tohle je náš domov,“ odpověděla jsem tiše.
„Mýlíš se. To je dům mého syna.“
Večer jsem Markovi řekla, že se cítím přehlížená. Že se ke mně Helena chová jako k vetřelci.
„Přeháníš,“ povzdechl si. „Má prostě své zvyky. Přejdi to. Pro klid.“
Ale klid už nebyl. Cítila jsem se jako host.
Tchyně pořád poroučela
Den za dnem se Marek jakoby vytrácel. Vracel se z práce, sedl si ke stolu s matkou a rozplýval se nad jejími příběhy o dávných časech, jejími polévkami, jejími „recepty na všechno“. Já se stávala pozadím – mlčícím, zbytečným prvkem scenérie. Helena vařila každý den. Pro Marka. Když jsem jednou uvařila oběd já, odsunula talíř. „Tohle synek nejí.“ A Marek se jen rozpačitě usmál. Začala prát.
„Tvoje halenky se srážejí, protože je špatně pereš,“ řekla jednoho dne a držela v rukou mou oblíbenou košili.
„Raději bych se o své věci starala sama,“ odsekla jsem.
„Snažíš se mi dát najevo, že jsem tu zbytečná?“ její hlas byl studený jako ocel.
Zavolala jsem Ivě, mé kamarádce.
„Ona ho diriguje,“ řekla bez váhání. „A on je jak malý kluk. Nepoznávám ho. Jako by mě neslyšel,“ zašeptala jsem a stále doufala, že se něco změní.
Ten večer jsem zkusila další rozhovor. „Marku… já tady nejsem manželka. Nepočítá se se mnou.“
Podíval se na mě podrážděně. „Přeháníš. Maminka to myslí dobře. Prostě… si zvykni.“
Zvyknout si? Na nedostatek něhy, mlčení a přítomnost ženy, která mě nahrazovala po boku mého vlastního manžela? Ne. To jsem nedokázala. Ale on si toho už dávno přestal všímat.
Manžel se mě nezastal
Slyšela jsem jejich hlasy přes pootevřené dveře obývacího pokoje. Neodposlouchávala jsem schválně, prostě… jsem se zastavila. Něco v Helenině tónu mě donutilo ztuhnout.
„Ona k nám nikdy nezapadla,“ řekla ledově. „Taková měkká, taková nijaká. Ty potřebuješ někoho silnějšího, někoho… na tvé úrovni.“
„Mami…“ Marek zněl bezradně.
„Víš, že jsem pro tebe vždycky chtěla lepší život. A s ní? Pořád je přecitlivělá. Uráží se kvůli všemu.“
Neslyšela jsem, že by protestoval. Neřekl na mou obranu ani slovo. Mohla jsem se mýlit, mohla jsem to špatně pochopit. Ale ticho – jeho mlčení – říkalo víc než jakákoliv věta.
Stála jsem ve dveřích. Ztuhli, jako by byli přistiženi při něčem ostudném. Podívala jsem se na Marka.
„Proto se mě nikdy nezastaneš? Protože ti to maminka nařizuje?“
Zmlkl. Nedokázal se mi podívat do očí.
„Takže už je jedno, co cítím?“ hlas se mi třásl. „Tohle není naše manželství, to je divadlo, které režíruje ona, a ty… jsi jenom maminčin chlapeček, který tančí, jak ona píská.“
Helena si odfrkla. Marek sklopil zrak. V tu chvíli jsem pochopila – něco prasklo. Něco, co už nejde slepit. A že jsem v tom všem sama. Opravdu sama.
Chtěla jsem si to vyříkat
Tenhle rozhovor jsem neplánovala. Prostě jsem jednoho rána nevydržela. Helena znovu přestavovala mé věci v koupelně. Bez ptaní. Beze slova.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se klidně, ačkoliv ve mně už všechno vřelo.
Podívala se s předstíranou zdvořilostí. Sedly jsme si naproti sobě v kuchyni.
„Od té doby, co jsi tady, se všechno změnilo,“ začala jsem. „Už nemám svůj domov, svého manžela. Všechno je podřízeno tobě. Tvým zvykům, tvým pravidlům.“
Chladně se usmála. „Možná se prostě jen neumíš přizpůsobit?“
„Tady nejde o přizpůsobení. Ty mě ignoruješ, podkopáváš, vytlačuješ. Manipuluješ s Markem, chováš se ke mně jako k vetřelci. A tohle je můj život.“
Tehdy se lehce naklonila a zasyčela: „On je můj. Vždycky byl. Ty ses sem jenom vetřela.“
Ztuhla jsem. Ta slova… bolela víc než všechna předchozí dohromady. Vyšla jsem z kuchyně a běžela do ložnice. Tam jsem se s pláčem zhroutila na postel.
Byla jsem zahořklá
Večer jsem se rozhodla. Sbalila jsem si tašku. Pár věcí, jen na několik dní. Marek stál ve dveřích.
„Co děláš?“ zeptal se překvapeně. „Jedu k Ivě. Musím si odpočinout. Od vás.“
„Od maminky?“ zeptal se, jako by to bylo nepochopitelné.
„Od vás. Protože ty už nejsi na mé straně.“
„Nedramatizuj…“
Podívala jsem se mu do očí. „S kým chceš žít – se mnou, nebo s maminkou?“ Neodpověděl. Mlčel. Jako vždycky. Odešla jsem. A tentokrát jsem se neohlédla.
Nevím, co udělám
U Ivy bylo ticho. Dostala jsem pokoj pro hosty, hrnek čaje a deku. Prvních pár hodin jsem neřekla nic. Jen jsem seděla a dívala se do zdi. Cítila jsem se, jako bych se vrátila z války, které si nikdo kromě mě nevšiml.
„Musíš s tím něco udělat,“ řekla Iva a sedla si vedle mě. „On tě ničí. Ona tě ničí.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Už nevím, kdo jsem. Ještě před dvěma měsíci jsem byla šťastná manželka. Teď… si připadám jako stín. Jako stín ve vlastním manželství.“
Myšlenka na rozvod se objevila nepozorovaně. Vyděsila mě, ale taky… uklidnila. Protože možná to je jediná cesta, jak se zase cítit sama sebou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
