
Když maminka požádala Alenu o peníze, neřekla jí, na co je potřebuje. Ukázalo se, že je dala jejímu bratrovi, který si chtěl koupit nový počítač. Alenu naštvalo, že se mu pomáhá, i když se sám nesnaží něčeho dosáhnout.
Máma mi v sobotu ráno zavolala, ještě než jsem si stihla udělat kávu. Rychle se ukázalo, že jde o peníze. Nic nového. Otevřeně nikdy nepožádala, spíše navodila atmosféru blížící se katastrofy a čekala, že já, jako to starší a zodpovědné dítě, mám totiž mladšího a nezodpovědného bratra, ji z toho opět dostanu. Ujistila mě, že jde o něco opravdu důležitého a že potřebuje jen šest tisíc korun. Peníze jsem jí poslala, aniž bych se zeptala na podrobnosti. Možná to tak bylo lepší.
Hádka s mámou
V pondělí jsem se dozvěděla pravdu. Peníze nebyly na žádnou naléhavou věc, ale na nový počítač pro mého dvacetiletého bratra Patrika, který stále nepracoval a jen si „hledal svou cestu“. Když jsem matce zavolala, obhajovala to jako investici do jeho budoucnosti.
Prý se chce přihlásit na nějaký IT kurz a bez pořádného vybavení to nejde. Snažila jsem se nerozčílit, ale nešlo to. Připomněla jsem jí, že Patrik před dvěma lety nedokončil ani střední školu a jeho jedinou aktivitou je hraní her.
Náš rozhovor skončil hádkou. Matka mi vyčetla, že bratra stále odsuzuji, a já jí vmetla do tváře, že za jejich špatná rozhodnutí vždy platím já.
Hádka s bratrem
O pět dní později se u mých dveří zjevil Patrik. Usmíval se od ucha k uchu a bez pozvání vešel dovnitř, aby mi osobně poděkoval za příspěvek na jeho „novou mašinu“. Přišel se v podstatě pochlubit dárkem, který jsem mu nedobrovolně financovala.
Když jsem se ho zeptala, kdy hodlá konečně dospět, jen pokrčil rameny s tím, že ne každý musí jít mou „nudnou a upjatou“ cestou. On prý má své vlastní tempo.
Hádka vyvrcholila, když řekl, že jemu stačí, když v něj věří máma. Pak odešel a práskl za sebou dveřmi. Téměř okamžitě mi volala matka a spustila, co jsem mu to napovídala. Obhajovala ho, že je ještě mladý, a nakonec mě ranila slovy: „Jsi čím dál víc podobná svému otci. Ten taky jen počítal, kdo komu dluží.“
Omluva od bratra
Týden nato se u mě zastavila teta Jitka, tradiční rodinná mírotvůrkyně. Vyprávěla mi, jak se matka trápí naším napjatým vztahem. Vyslechla si moji verzi a chápavě přikyvovala. Připustila, že Patrik je trochu ztracený, ale v jádru je to prý dobrý kluk. Já jsem si jen odfrkla, že místo sezení na zadku by se měl konečně začít hýbat.
Tehdy mi teta prozradila, že se Patrik skutečně zapsal na nějaký online kurz programování a každý večer se poctivě učí. Ukazoval jí prý nějaké materiály. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že se snad dokáže změnit.
V sobotu večer mi od Patrika přišla zpráva s dotazem, zda mi může zavolat. Souhlasila jsem a čekala, co se bude dít. Jeho hlas zněl tiše a nejistě. Nežádal o peníze, ani si nestěžoval. Chtěl se mi omluvit. Přiznal, že se choval jako blbec a že si uvědomil, že mu všechno jen tak nespadne do klína. Řekl, že ten kurz je těžký, ale baví ho, a konečně má pocit, že by mohl něco dokázat. Zůstala jsem chvíli tiše, to bylo poprvé, co jsem od něj slyšela omluvu. Nakonec jsem řekla: „Díky. Oceňuji, že se snažíš.“
Bratr se snaží
Uplynul měsíc, ale žádný zázrak se nestal, Patrik se nestal programátorským géniem. Pravidelně mi ale posílal ukázky svého pokroku a občas se zeptal na radu. O peníze si neřekl. Matka mi nedávno volala a děkovala, že jsem v bratra přece jen uvěřila. Řekla, že se mění a je na něj pyšná.
Možná to tak mělo být. Občas je potřeba pár hořkých slov, aby se věci daly do pohybu. Přemýšlím, co by se stalo, kdybych tenkrát ten telefon nezvedla. Možná je dobře, že jsem to udělala. Protože někdy nejlepší pomoc není dát peníze, ale nechat někoho konečně dospět.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




