Petra (34): Zemřela mi máma a já necítím vůbec nic. Byla zlá i na smrtelné posteli

Celé dětství a dospívání jsem se snažila přiblížit ženě, kterou ostatní obdivovali. Máma byla krásná, úspěšná a uznávaná lékařka. A dokonce prý uměla být i milá. To jsem ale nezažila, doma jsem slyšela jen výčitky. V jejích posledních týdnech jsem za ní chodila každý den, i když mě pokaždé bolel žaludek už cestou k hospici. Dva dny před smrtí mi řekla: „Víš, Petruško, moc jsi mě zklamala. Kdybys poslouchala, co ti říkám, byla bys nyní jinde.“

Adéla (31): Ráda bych syna poslala do soukromé školy. Moje matka si myslí, že jsem se zbláznila

Záviděla jsem kamarádkám maminky

Moje máma byla člověk, který měl naprosto přesnou představu o tom, jak má vypadat můj život – ale ani vteřinu ji nezajímalo, jak ho vidím já. Jednoduše věděla, co je pro mě dobré. Materiálně jsem měla všechno, ale v mých očích jsem neměla nic. Záviděla jsem kamarádkám jejich normální mámy. Mamky, s nimiž se mohly pohádat i usmířit, které jim občas daly nezdravou svačinu a půjčily svůj oblíbený svetr.

Vyrůstala jsem ve dvoučlenné domácnosti s navenek naprosto perfektní ženou. S ženou, co mě nikdy nepohladila, neobjala, nedala mi pusu, jen „dobré rady“. Jediná známka, kterou uznávala, byla jednička, jenže já měla z matematiky a fyziky často dvojku. Nikdy jsem od ní neslyšela třeba: „Jsem na tebe pyšná. Sluší ti to.“ Když jsem se přes její nesouhlas ve dvaceti třech letech odstěhovala, doufala jsem, že to mezi námi časem nějak roztaje. Neroztálo. Návštěvy se změnily na seznam toho, co dělám špatně a proč nejsem dost dobrá. I tak jsem za ní chodila.

Marie (27): Matka mého přítele mi chtěla diktovat, jak mám žít a pečovat o sebe v těhotenství

Byla zlá i na smrtelné posteli

Když před rokem onemocněla, bylo mi jasné, že ji doprovodím až do konce. Myslím, že jsem i trochu doufala, že se stane zázrak. Chtěla jsem slyšet aspoň jednou něco hezkého. Nedočkala jsem se. Pokaždé to bylo stejné. „Ten kabát je příšerný, vypadáš jako bezdomovec,“ vyslechla jsem si hned mezi dveřmi. To už mě však nerozházelo. Občas ale použila i těžší kalibr.

„Kdyby žil tvůj bratr, bylo by vše jiné, možná bych nebyla ani nemocná. Trápí mě, jak žiješ.“ Opakovala mi v posledních týdnech svého života. Bratr zemřel, když mu byly tři měsíce, na syndrom náhlého úmrtí. Třeba byla máma předtím jiná a změnilo ji až toto, kdo ví… Velmi jsem se snažila její vztah ke mně pochopit. Ale nechápu ho dodnes.

Jana (35): Moje matka miluje jen sestru a já jsem vzduch. Už několikrát jsem s ní chtěla ukončit vztah

Cítím se jako špatný člověk

Když přišel konec, bylo to rychlé. Myslela jsem, možná dokonce doufala, že něco ucítím. Nepřišlo nic! Nejbližší kamarádka se mě tehdy zeptala: „Petro, jsi v pořádku? Chceš za námi dneska přijet?“ Odmítla jsem to, nepotřebovala jsem žádné utěšování. Všichni kolem mě čekali, že budu konečně plakat a snad i hledat útěchu. Nebylo proč.

Formality spojené s pohřbem a dalšími věcmi jsem zařizovala naprosto bez emocí – na což nejsem hrdá. Cítila jsem se a stále cítím jako špatný člověk, jako nějaké bezcitné monstrum. I za to jsem na mámu stále naštvaná.

Katka (35): Kvůli mé mámě jsou rodinné vztahy v troskách. Manžel ji načapal, jak líbá jeho otce

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].