Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Alena, majitelka malého obchodu se zdravou výživou se loni poprvé po letech rozhodla nejet mamince na hřbitov. Měla pocit, že to ten rok prostě nezvládne. Jenže to, co se stalo druhý den ráno, naprosto změnilo její plány.
Ten den jsem si řekla, že prostě nepojedu. Cítila jsem se strašně unavená, bolavá a prázdná. Od té doby, co manžel odešel, jsem se prala s depresemi, pak nějaký čas i s vážnou nemocí, bylo to nesmírně těžké období. „Hřbitov, svíčky a věnce… Kde na to mám vzít sílu?“ myslela jsem si. Ráno jsem otevřela krámek, a pět minut po otevíračce přišla žena, kterou když jsem spatřila, tak jsem málem dostala infarkt. Ve dveřích stála má máma!
Ta žena byla jako zjevení!
„Dobrý den, máte jáhlové vločky?“ zeptala se dvojnice mé mámy. Hleděla jsem na tu paní jako na zjevení a nemohla ze sebe dostat slovo. I hlas měla podobný. Okamžitě mi ale došlo, že té ženě je minimálně o dvacet let méně, než by bylo mé mamce.
„Máme,“ vyhrkla jsem konečně. Když jsem jí je podávala, naše ruce se dotkly. Měla jsem pocit, že přeskočila jiskra, energie, plamen! Jako by se mě dotkla maminka. Do očí se mi draly slzy, v nichž se mísilo úplně vše – stesk po mamince, po manželovi, po úplné rodině.
„Děkuju, zlatíčko, dejte mi pět balení,“ řekla, a to mě dorazilo. „Zlatíčko“ mi občas říkala má nejmilovanější. Snažila jsem se neplakat, vzala si peníze, vrátila drobné a paní odešla. Ani mě nenapadlo se zeptat, odkud je, zda ještě někdy přijde. Jednoduše mi došla slova.
Zavřela jsem
V krámku jsem pak byla jako na trní. Neustále jsem na maminku myslela. Zapálila jsem svíčku, druhou, třetí, ale nakonec jsem v poledne zavřela. Doslova jsem skočila do auta a rozjela se do rodného města, kde má mamka „odpočívala“.
Cesta na hřbitov byla nesmírně půvabná. Podzimní slunce prosvítalo mezi stromy a já vzpomínala na to, jak mu mamka vždy říkala „zubaté sluníčko“. U hrobu jsem zapálila svíčku a řekla nahlas: „Mami, promiň, že jsem to chtěla letos vynechat, mám toho fakt hodně. Chybíš mi…“ V ten okamžik se plamínek rozhořel. Má maminka byla se mnou!
Vím, že mě stále chrání
Letos jsem měla vše na Dušičky připravené snad měsíc dopředu. Svíčky, věnec i drobnou figurku andílka, kterého jsem vymodelovala. Když jsem šla alejí a koukala na zatažené nebe, toužila jsem alespoň na chvíli uvidět mamčino „zubaté sluníčko“. Znamení, že je se mnou, že o mě ví, že střeží mé kroky.
A dočkala jsem se; když jsem otevírala branku, vykouklo zpod mraků a na chvíli osvítilo ozdobené hroby. Bylo to silné, ale ne smutné. Naopak! Brala jsem to jako znamení, že je má maminka se mnou, že střeží mé kroky a chrání mě. Myslím, že právě to mi mamka chtěla připomenout!
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
