
Denisa si vybavuje dětství plné hádek. Rodiče se k sobě nechovali pěkně. Matka se jí později svěřila, že se snažila udržet rodinu pohromadě a "překousnout" otcovy vrtochy. To jí má ale Denisa za zlé.
Dětství jsme se vytrpěli s rodiči, kteří se nemohli vystát. Na nás se usmívali a po sobě jen „štěkali“. Máma měla odejít, ale prý se kvůli nám obětovala. Je pro mě odstrašujícím případem.
Z dětství si pamatuji hlavně hádky
Kam mé vzpomínky sahají, rodiče se hádali. Brala jsem to jako normu, zkrátka po sobě pořád něco pokřikovali a mračili se na sebe. Jako dítěti mi na tom asi ani nepřišlo nic divného. Talíře nelétaly, nešlo o moc velký hluk. Ale ve vzduchu byla těžká atmosféra. To si rozhodně vybavuji.
Někdy jsme se se sestrou chytly za ruce, abychom se semkly. A když jsme si hrály, mluvily jsme hodně nahlas, abychom to dohadování přehlušily. Když jsem byla větší, chápala jsem víc význam slov. Táta byl na mámu často sprostý. Ona na to moc nereagovala. Někdy se na mě starostlivě podívala a pak se křečovitě usmála.
Asi ji to stálo hodně sil, aby se kvůli nám přemohla a tvářila se normálně. Aby na tátu třeba nekřičela nebo to nezašlo někam dál. Směrem k nám jsem od rodičů necítila nic negativního. Žádný pohlavek, nadávání nebo výhružky. Jakmile mluvili spolu, vjížděli si do vlasů. Chovali se někdy dost zvláštně. Během jedné minuty se na nás smáli a vzápětí po sobě jedovatě „syčeli“.
Máma se pro nás obětovala
Jak jsem rostla a chápala okolnosti, přimkla jsem se k mámě a zůstala na její straně. Táta byl pedant, hodně pracoval a nebýval doma. Když ano, za všechno mámě nadával. Podle něj dělala pořád něco špatně. Přitom to byl on, kdo měl „kamarádky“ a trápil mámu tím, že občas nespal doma. Jenže pak jsem dostala vlastní rozum a na mámu jsem se strašně naštvala.
„Mami, ale doma to bylo vždycky hrozné. Nemusela jsi to vydržet kvůli nám,“ řekla jsem jí upřímně. Ona se mi totiž snažila vysvětlit, že se s tátou nedalo dost dobře žít, ale nechtěla trhat rodinu na kusy. „Tomu ještě nerozumíš. Já jsem zatla zuby kvůli vám.“ To mě vyloženě rozzuřilo, a sestru také. Ta to ale řeší méně než já.
„Víš co, mami? To jsi ale zatínala zuby zbytečně. Já si pamatuju hlavně nepříjemnou náladu doma. A taky jsi nám předala informaci, že si máme nechat ubližovat od chlapů a nic s tím nedělat,“ naštvala jsem se a máma se mnou teď nemluví. Proč bych tomu nemohla rozumět? Protože nemám děti? Vždyť to je moje dětství a vzpomínky, tak k tomu snad můžu něco říct, nebo ne?
Nebudu jako ona
Výsledkem je to, že si chci dát pozor na partnera, který by se mohl chovat jako táta. Ten už na stará kolena není tak hrozný. To bude ale tím, že je nemocný, a tak má strach, aby ho ještě máma na stará kolena neopustila. Já jsem si z toho vzala hlavně to, že nebudu jako ona.
I kdybych měla dítě a partner by mi začal ubližovat nebo mě psychicky deptat, budu hledat štěstí a lásku pro sebe a dítě. Klidně s tím, že se rodina rozpadne. Držet za každou cenu pohromadě rozhádanou domácnost, kde se sprostě nadává, to přeci nemám zapotřebí. Ještě do toho tahat děti a vymlouvat se na ně. Máma nebyla oběť, jen neměla sílu vzít věci do vlastních rukou.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




