Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Olga na sebe vždy byla hrdá, že nemá potřebu se hádat, že je ta rozumnější a radši ustoupí. Ale časem si začala uvědomovat, že jen přebrala nezdravý vzorec od svých rodičů.
Nikdy jsem si nemyslela, že mám problém s hádkami. Naopak. Brala jsem to jako znak vyspělosti, že umím zachovat klid, že se nenechám strhnout emocemi. Když jsem viděla, jak se hádají moji rodiče, přísahala jsem si, že takhle jednou žít nebudu. Oni řvali a mlčeli. Vždycky v tomhle pořadí. Po hádce přišlo několik dní ticha. Vyrostla jsem v domě, kde se po bouřce nikdy nevyjasnilo, jen se všechno zametlo pod koberec.
Nikdy jsem neoponovala
S Martinem jsem pět let a nikdy jsme se pořádně nepohádali. On to často bral jako důkaz, že nám to funguje. Já tomu věřila taky. Mluvili jsme spolu normálně, řešili praktické věci, plánovali dovolené, nakupovali nábytek. Občas se stalo, že jsme se neshodli, ale já vždycky ustoupila. Nechtěla jsem, aby z malé neshody vznikl velký problém.
Jednou mi řekl, že mě nikdy neslyšel křičet. V jeho hlase bylo překvapení, skoro obdiv. Měla jsem být ráda, ale něco ve mně se sevřelo. Začala jsem nad tím přemýšlet. Nikdy jsem na něj nezvýšila hlas. Nikdy jsem neřekla, že mě něco štve. Nikdy jsem ho neposlala do háje, i když jsem chtěla. Jen jsem mlčela a ustupovala.
Najednou mi došlo, že to, co jsem považovala za klidný vztah, je vlastně jen absence konfrontace. Že mám jen strach z konfrontace, který jsem měla v sobě od dětství. Pořád jsem se bála, že jakmile řeknu něco naplno, někdo se urazí a přestane se mnou mluvit. Stejně jako máma s tátou.
Panuje mezi námi mrtvé ticho
Začala jsem si všímat, že Martin dělá to samé. Když byl naštvaný, prostě přestal mluvit. Někdy na pár hodin, jindy na dny. Já jsem se mu přizpůsobila. Když to pominulo, chovala jsem se, jako by se nic nestalo. Pokusila jsem se to téma otevřít. Řekla jsem, že mě jeho mlčení bolí víc než jakákoli hádka. Jen pokrčil rameny. V tu chvíli jsem pochopila, že to tak máme oba.
Před pár měsíci jsem byla u rodičů. Máma vařila, táta seděl v křesle a listoval novinami. Neřekli si ani slovo. Když jsem odcházela, uvědomila jsem si, že mezi nimi je přesně to, co mám doma já. Jen to začalo o generaci dřív.
Když jsem přišla domů, Martin ležel na gauči a mlčky koukal do telefonu. Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem mu říct, že to takhle nechci, ale nedokázala jsem to, protože to by znamenalo konfrontaci. A tak vedle sebe takhle žijeme dál, ale já začínám pochybovat o tom, že chci mít stejný život jako moji rodiče.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
