Anežka (40): Na všechno jsem doma sama a jsem pak podrážděná. Křičím a pomalu to naši rodinu ničí

Když přijdu domů, první, co slyším, je, že zase křičím. Děti protočí oči, manžel řekne, že jsem protivná, a už se veze večer plný napětí. Jenže já bych byla nejradši úplně potichu. Jak to mám ale udělat, když vidím, že všechno, o co jsem ráno poprosila, zůstalo nedotčené? Talíře po snídani pořád ve dřezu, školní batohy poházené uprostřed chodby, prádlo v koši přetéká. Kdybych neřekla ani slovo, neudělal by to nikdo.

Vilma (37): Doma se cítím jako neviditelná a moji péči berou jako samozřejmost. Bohužel ani moje nepřítomnost nic nezměnila

Chtěla jsem na ně vyzrát

Snažila jsem se s nimi o tom mluvit normálně, klidně, několikrát. Jenže to vždycky skončilo tím, že se urazili nebo mě odbili: „Ty jsi hrozně náročná. Stejně si to pak uděláš sama.“ A tak se ze mě stal ten zlý policajt, který přijde domů a spustí. Oni mi pak sborově tvrdí, že kazím atmosféru, že se mnou není k vydržení.

Jednou jsem si řekla, že zkusím jinou taktiku. Celý týden jsem se rozhodla neříct nic. Prostě přijít, uklidit, uvařit, zorganizovat, aniž bych je do toho tahala. Myslela jsem, že když jim ukážu, jak to vypadá, když dělám všechno sama, třeba si toho všimnou.

Jenže se stalo něco úplně jiného. Za pár dní se stalo normální, že všichni přijdou, hodí věci, sednou si k televizi nebo k mobilu a čekají. A já jedu jak robot. Nikdo si ani nevšiml, že jsem jim přestala připomínat povinnosti. Jenom já jsem byla večer vyřízená, podrážděná a vevnitř úplně na dně.

Gita (56): Chtěla jsem synovi pomoct v těžké životní situaci. Skončila jsem jako neplacená služka a chůva

Měli ze mě strach

A pak přišel ten večer. Vrátila jsem se z práce, nákup v obou rukách, a doma ticho. Myslela jsem, že jsou venku. Ale oni byli všichni v obýváku, tiše, jako by se na něco připravovali. A na stole ležel sešit. Dcera ho otevřela a ukázala mi stránky, na které si psala poslední měsíc.

Bylo tam všechno – jak se doma bojí mluvit, aby mě nenaštvala, jak má pocit, že všechno, co udělá, je špatně, a že radši dělá, že tu není. Psala tam i to, že má strach, že se jednou vrátím a rozhodnu se od nich odejít, protože už to nevydržím.

Stála jsem tam a nebyla schopná slova. Myslela jsem si, že křikem rodinu rozhýbu, že je donutím zapojit se. Ale ve skutečnosti jsem je naučila bát se mě a čekat, až to udělám sama.

Ten večer mi došlo, že problém není v neumytých talířích nebo prádle v koši. Problém je v tom, že jsme spolu úplně přestali mluvit. A já se proměnila v někoho, kým jsem nikdy nechtěla být.

Další příběhy ze života →

Tamara (36): Syn hrál mou postavu ve školní scénce. Nejprve jsem se styděla, ale nakonec to byla cenná životní lekce

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].