
Sylvie byla do svého manžela zamilovaná tak moc, že přehlížela, jak špatně se k ní chová. Proto ji zaskočilo, když jí jednoho dne oznámil, že se chce rozvést.
S Luďkem jsme se poznali v prváku na univerzitě a já se do něj hned zamilovala. O tři roky později jsme odjeli na stáž do Anglie a poté jsme se rozhodli tam zůstat. I když se ke mně někdy choval špatně, vždycky jsem to přehlížela a odpouštěla mu. Prostě jsem chtěla, aby zůstal se mnou. Dělala jsem všechno, o co mě požádal, bez jediného slova protestu...
Z dítěte neměl radost
Po sedmi letech vztahu jsme se konečně vzali. Byla jsem tak šťastná! Svatba se konala v Česku, aby příbuzní nemuseli jezdit za námi, a byla nádherná. O měsíc později, když jsme se vrátili do Anglie, se potvrdilo mé tušení – byla jsem těhotná.
Nepotřebovala jsem od života už nic víc. Věřila jsem, že všechno bude v pořádku a že se konečně staneme opravdovou rodinou. Ale mýlila jsem se. Manžel mé nadšení nesdílel. Nechápala jsem to. Byla jsem zklamaná, že se o mě nezajímá, nevěnuje pozornost mému těhotenství a nechce plánovat zařízení pokojíčku pro našeho syna. Vypadal znuděně, téměř nepřítomně.
„Nemáš radost, že budeš táta?“ zeptala jsem se ho přímo.
„Mám, jen to nedávám najevo,“ zabručel a vrátil se ke sledování televize.
Měsíc před porodem začal častěji odcházet z domu a přestal se o mě zajímat úplně. Viděla jsem, že se něco děje, a měla jsem strach. Myslela jsem ale, že to jsou jen obavy z narození dítěte, zodpovědnosti a změn, které nás čekají. Snažila jsem se s ním mluvit, uklidňovat ho a vysvětlovat, co nás čeká. To, co přišlo, mě ale zcela zaskočilo...
Manžel mě šokoval
Luděk mi oznámil, že se chce rozvést. „Prostě si tě nezasloužím,“ přiznal, jako by mě to mělo utěšit. „Nikdy jsem tě nedokázal udělat šťastnou nebo se ti otevřít. Vím, že je to teď těžké, ale jednou pochopíš, že je to tak lepší...“
Teprve později jsem se dozvěděla, že měl jinou...
Až do porodu jsem pořád plakala. Stále jsem doufala, že až se dítě narodí, Luďkovi dojde, o co přichází. Porod trval tři dny a skončil neplánovaným císařským řezem. Naštěstí se syn narodil zdravý a já byla šťastná, že ho mám u sebe. Už jsem nebyla sama.
Luděk na malého sotva pohlédl, odmítal ho vzít do náruče. Přestože mě bolelo celé tělo, musela jsem všechno zvládnout sama. Naštěstí jsem nepřišla o mléko a nějakým zázrakem jsem se vyhnula depresím. Sebrala jsem se – měla jsem pro koho žít. Měla jsem náhradu za Luďka, o kterého jsem definitivně přišla...
Vrátila jsem se k mámě
Od rozvodu už uplynul rok a od narození syna skoro dva. Teď bydlím u mámy se dvěma mladšími sestrami. Je to těžké, nemám ani vlastní pokoj. Spím na rozkládací pohovce v kuchyni. Život v tak stísněných podmínkách, obklopená lidmi, a přesto osamělá, je vyčerpávající. Rodina mi totiž život spíš komplikuje.
„Proč mu nepustíš pohádky?“ napomíná mě máma, když malý brečí. „Ty jsi na ně koukala... A nic ti není.“
„Mami, je ještě moc malý,“ vysvětluju. „Navíc nechci, aby si zkazil oči.“
„Tu sušenku bys už nemusela,“ poznamenává často sestra. „Máš málo kil?“
„Starej se o sebe,“ odseknu jí obvykle.
A takhle to u nás vypadá každý den. Někdy mám pocit, že mě tu nechtějí. Sním o tom, že budu mít své vlastní bydlení, kde budu moci klidně vychovávat syna. Možná jednou...
Možná ještě někoho potkám
Trvalo dlouho, než jsem se smířila s tím, co se stalo. Teď lituji, že jsem tolik času promarnila „truchlením“ kvůli někomu, kdo si mě nezasloužil. Začínám hledět do budoucnosti s optimismem a vážím si toho, co mám. Přestože se stále cítím zklamaná z rodiny a jsem zavalená problémy, motivuje mě to k tomu, abych svůj život změnila – kvůli sobě a svému synovi.
Lidé se mě ptají, proč se nevrátím do Anglie. Prý bych tam měla díky sociální pomoci víc peněz. Ale já vím, že by to bylo těžší. Život tam by mi připomínal ztracenou lásku. A také chci být co nejdál od Luďka, kdyby ho náhodou napadlo nás kontaktovat. Nepotřebuji další drama. Můj bývalý manžel myslel jen na sebe, ale já to neviděla, protože jsem ho příliš milovala. Vůbec nechápu, proč jsem s ním zůstávala tak dlouho!
Spoustu věcí bych dnes udělala jinak, ale jsem vděčná, že mi osud dal syna. Je smyslem a láskou mého života. Udělám pro něj vše a přeji si jediné – aby byl šťastný a zdravý.
Teď už vím, že Luďkův odchod nebyl koncem světa, ale začátkem něčeho nového. Možná mě vesmír tímto způsobem zbavil člověka, kterého bych sama nedokázala opustit. Věřím, že jednou bude líp. Jsem už moudřejší. Poznala jsem samu sebe a vím, že všechno má svůj smysl.
Raději budu sama, než nešťastná s někým jiným. A možná jednou potkám báječného muže, který bude milovat mě i mého syna...
Další příběhy ze života →

Mahulena (36): Moc jsem si přála děti. Manžel ale roky skrýval kruté tajemství
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.