Zdeněk (36): S manželkou nechceme děti. Moji rodiče to ale odmítají přijmout, jejich argument mi vyrazil dech

Jsem jedináček. Odmalička jsem slýchal, že jsem zázrak. Máma prý o mně snila roky, táta se kvůli mně naučil dělat v noci mléko a přebalovat. Měli mě pozdě, oba kolem čtyřicítky, takže jsem vyrůstal s pocitem, že jsem jejich druhá šance a smysl života. Nikdy mi to nevadilo. Cítil jsem, že mě milují, a snažil jsem se tu lásku oplácet. Byl jsem hodný kluk, nosil jedničky, nechodil pozdě domů.

Karel (46): Naše manželství už za moc nestojí, ale chceme udržet rodinu. Tak si žijeme každý po svém

Vše se točilo kolem dětí

Když jsem se oženil, bylo to pro ně další potvrzení, že všechno dělám správně. Máma brečela u obřadu a táta mi říkal, že teď už mě může pustit, že má jistotu, že všechno dopadlo tak, jak mě učili. Jenže nepočítali s tím, že jednoho dne řeknu, že nechci děti.

Nebyla to žádná revoluce. Prostě jsem se jednoho večera u večeře zmínil, že s Klárou jsme se rozhodli, že nechceme děti. Že nechceme do nejistého světa přivádět další generaci. Máma se rozesmála, myslela, že vtipkuju. Když pochopila, že ne, rozplakala se. Táta mlčel. „Však vy si to rozmyslíte. Měli byste to ale stihnout, dokud není pozdě. Dokud jsme s mámou naživu.“

Od té chvíle se každé setkání točilo kolem dětí, i když jsme o nich vůbec nemluvili. Máma kupovala dětské oblečení „do budoucna“, táta mi posílal články o výhodách rodičovství. Když jsem se ozval míň, vyčetli mi, že na ně kašlu. A já začal přemýšlet, jestli jim opravdu něco dlužím.

Rosťa (32): Touha po dítěti nás rozdělila. Já váhám, ona už nechce čekat

Jejich argument mi vyrazil dech

Minulé léto jsem za nimi přijel po delší době. Máma měla na stole složku s dokumenty. Prý pro mě. Bylo mi to divné. Podala mi ji a řekla, že až to přečtu, pochopím, proč mají takový strach, že náš rod skončí.

Uvnitř byly soudní papíry. Adopce. Zjistil jsem, že nejsem jejich biologický syn. Nikdy mi to neřekli. Nemohli mít děti. Roky se o to snažili, prošli vším možným, a když to nešlo, adoptovali mě. „Rozhodli jsme se dát domov dítěti, které by ho jinak nemělo. To můžete udělat i vy s Klárkou, když nechcete přivést do tohohle světa nové dítě.“

Řekli mi, že mě milují jako vlastního, že to přece nic nemění. Jenže všechno se tím převrátilo. Najednou jsem pochopil, proč na mě celý život kladli takové nároky. A hlavně mě naštvalo, že takové odhalení použili jako způsob, jak mě přesvědčit, abych jim dal vnoučata.

Michal (58): Syn se ke mně nastěhoval, abychom ušetřili. Postupně ho ale pohltila zvláštní posedlost

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].