Oliver (37): Manželka nerespektuje věk mých rodičů. Vyžaduje hlídání dětí a je jí jedno, že to moje rodiče unavuje

S manželkou Blankou máme odlišný názor. Zatímco já jsem toho názoru, že když jsme si děti pořídili, tak se o ně taky postaráme. Jenže Blanka k tomu vždy dodává, že děti mají nárok na své prarodiče a ti mají povinnost obohatit svá vnoučata o životní moudrost.

Alžběta (73): Koupila jsem si nový nábytek a už je zničený. Vnoučata jsou jako z divokých vajec

Sladit názory bývá občas náročné

Moji rodiče se rozhodli na stará kolena, že si pořídí benjamínka. A tak jsem se jim pár let před čtyřicítkou narodil já. Mám dvě sestry. Jsou starší o osmnáct a patnáct let. Když ony měly děti, rodiče byli vitální a pamatuji si, že jsem ještě bydlel u rodičů a už u nás doma běhalo první vnouče.

Přišlo mi přirozené, že když bylo rodičům lehce přes padesátku, tak aktivně vnoučata hlídali. To je věk, kdy je člověk ještě plný elánu a trochu si odpočinul od výchovy dětí. Já sám jsem často svým neteřím a synovcům věnoval čas. Ale to jsem byl ještě svobodný a bez přítelkyně.

Boris (68): Snacha neustále odhlašuje děti ze školky a jezdí k nám. Hlídat rozdováděná vnoučata je vysilující

S manželkou máme dohady ohledně dětí

Moje manželka Blanka má smůlu v tom, že její rodiče nejeví zájem o svá vnoučata. Rádi přijedou na návštěvu nebo pozvou nás, odpoledne si s dětmi pohrají, ale nepřichází v úvahu, aby u nich naše děti zůstaly přes noc. „Blanko, tuto zodpovědnost si na sebe nevezmeme. Odpoledne si s dětmi rádi pohrajeme, ale to je maximum,“ opakovaně manželce oponují.

Blanka by ráda naše děti udala k některým prarodičům. Moji rodiče jsou ke hlídání svolné, ale už je limituje věk. Je jim skoro osmdesát a hlavně otec má výrazné pohybové omezení. Je mi až hanba za svou manželku, jak děti strká k mým rodičům na hlídání. Moji rodiče děti milují a nedokáží Blance říct ne.

Karel (69): Moje sestra mi závidí dovolenou v Chorvatsku. Nemůžu za to, že místo cestování hlídá vnoučata

Hádka, co stanovila pravidla

Odjel jsem na týdenní služební cestu. Když jsem se vracel, zavolal jsem rodičům. Při hovoru byl v dálce slyšet dětský křik. Dozvěděl jsem se, že už třetí den hlídají naše děti a jsou neskutečně unavení. Okamžitě jsem volal Blance, aby pro děti dojela. Po příjezdu domů jsem děti vypustil na zahradu a s Blankou se pohádal.

„Prostě se s tím smiř. Narodil jsem se starým rodičům. Sám jsem děti počal ve třiceti. To si vezmeš na triko, když se rodičům něco stane a budou u toho naše děti? Chceš jim způsobit trauma do konce života? Prostě u obou prarodičů nastavíme stejná pravidla. Odpolední návštěva. Nic víc,“ rázně jsem požadoval. A neustoupím.

Další příběhy ze života →

Eliška (68): Měla jsem už dost hlídání rozjívených vnoučat. Teď mě dcery považují za špatnou babičku