Michal (28): Zamiloval jsem se, ale rodiče nikdy nepřijmou moji přítelkyni. Má smůlu, protože je z vesnice

Narodil jsem se na venkově, ale když jsem byl ještě malý kluk, přestěhovali jsme se do města. Vím, že máma s tátou se pohádali se svými rodiči, ale detaily neznám. Prarodiče jsem viděl jenom občas. Přijal jsem to jako fakt a nijak jsem se nesnažil řešit rodinné vztahy. Navíc mi rodiče neustále opakovali, že na venkově není nic dobrého... A já tomu začal věřit.

Život na vesnici jsem nikdy pořádně nepoznal. Na dovolenou jsme jezdili k moři, pole a krávy jsem vídal jen z okna auta. Nikdy mě nelákalo zažít přírodu zblízka. Byl jsem typické městské dítě – rozmazlené, zvyklé na pohodlí.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (30): Chtěla jsem začít nový život na vesnici. Místo idylky jsem řešila děsivé podmínky jak z jiného století

Rodičům vadí vesnice

Moji rodiče mají téměř panický strach z vesnice. Na střední jsem kvůli tomu nejel na školní výlet, měli jsme spát v chalupách, koukat, jak se dojí krávy, a poznávat život na vesnici. Rodiče mi to zatrhli. Podobné to bylo i při výběru vysoké školy. Vždycky mě zajímaly motory, a tak mě napadlo studovat zemědělskou techniku. Rodiče byli okamžitě proti.

„Ty chceš být zemědělec? Hrabat se v hnoji?“ zoufala si máma.

„Bydlíš ve městě, ne na vsi. Na co bys to potřeboval?“ snažil se mi to vymluvit táta.

Vysvětloval jsem jim, že chci vylepšovat stroje, ne jezdit traktorem po poli. Ale bylo to marné. Neposlouchali mě. Nakonec jsem šel na techniku. Vlastně mi bylo jedno, jaké stroje budu konstruovat. Mrzelo mě, že tohle téma je pro ně tak citlivé.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (44): Naše dcera nezvládla stěhování na vesnici. Začala se sebepoškozovat a my museli jednat

Nelíbila se jim moje přítelkyně

Stejné to bylo i s mými přítelkyněmi. Nejdůležitější bylo, abych si přivedl holku z města. Pokaždé, když jsem se s někým seznámil, první otázka mých rodičů zněla: „A odkud je?“

Pamatuju si, jak jsem jednou přivedl Martu. Byla krásná, chytrá a navíc z bohaté rodiny! Jenže do města se kvůli studiu přestěhovala z vesnice. A když se ukázalo, že její rodiče mají statek a krávy – bylo po všem. Nepomohlo ani to, že na těch krávách vydělali miliony a Martě už v prváku koupili byt. Jediné, co hrálo roli, bylo to, že je z venkova. Tím pádem pro moje rodiče nebyla vhodná.

Kdyby nám to vydrželo déle, možná bych se snažil rodiče přesvědčit. Ale po půl roce jsme s Martou zjistili, že se k sobě stejně moc nehodíme. Jak bych to jenom řekl... Ujistilo mě to v tom, že potřebuji holku z města. S nikým jiným si asi nebudu rozumět...

Mohlo by Vás zajímat:

Markéta (34): Opustila jsem vesnici, abych udělala kariéru ve městě. Všechno se změnilo, když jsem na stole našla vzkaz od šéfa

Našel jsem si holku z vesnice

Před rokem jsem poznal Annu. Měl jsem za sebou státnice a nastoupil jsem do zaměstnání. Na Annu, která pracuje v naší firmě, jsem narazil hned první den. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Byl jsem nadšený, když se na mě podívala, usmála a sedla si ke mně v jídelně.

Chodíme spolu už půl roku, ale rodičům jsem ji ještě nepředstavil. Když se dozvěděli, že někoho mám, první otázka samozřejmě byla: „A odkud je?“ Nevěděl jsem to. S Annou jsme se o tom nikdy nebavili. Byl jsem přesvědčený, že je z města – vždyť si tak dobře rozumíme. Pravda mě zaskočila. „Z vesnice,“ řekla bez okolků. „Z takové malé, chudé vesnice, ale mám to tam ráda. Vlastně bych se tam jednou ráda vrátila. Až si něco našetřím, chci tam rozjet vlastní podnikání. Proč se ptáš?“ dodala, když viděla můj výraz.

„Jen tak,“ zamumlal jsem. „A kdy jsi mi to chtěla říct?“

„Proč bych ti to měla říkat?“ divila se. „Zatím přece neplánujeme společnou budoucnost.“

„Ale proč jsi mi neřekla, že jsi z vesnice?“ naléhal jsem.

„Proč by na tom mělo záležet?“ podívala se na mě ostře. „Ty se stydíš za vesnickou holku, co? Pan inženýr potřebuje městskou slečnu! To jsem od tebe nečekala!“

Ve vteřině byla pryč. Zabouchla za sebou dveře, já seděl na gauči a netušil jsem, co mám dělat. Do háje... Vždyť ji vážně miluju. Vím ale, že moji rodiče ji nikdy nepřijmou. Na druhou stranu – nemůžu se s Annou rozejít jen kvůli nesmyslným předsudkům mých rodičů! Musím si s nimi promluvit. Jenže jak mluvit s lidmi, jejichž odpor k venkovu nelze nijak zlomit?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marcel (39): Vzal jsem si vesnickou nanynku a udělal z ní městskou dámičku. Díky tomu mi toleruje všechno

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].