Facebook
Instagram
Gabriela pochází z chudých poměrů. Svatbou si moc nepolepšila, finanční situace rodiny jejího manžela nebyla lepší. Když se stala matkou, tchyně ji chtěla vyhodit z domu kvůli penězům. A spílala jí, že nepřinesla pořádné věno.
Prababička mi vyprávěla, že když se vdávala, její otec musel připravit pořádné věno. Jinak by svatba nebyla, protože by jí tchyně nedala své požehnání. Dostala dvě peřiny, hrnce, krávu, pár slepic a dva ary půdy. Tehdy to bylo opravdové bohatství. Smála jsem se tomu. Myslela jsem si, že ty časy jsou dávno pryč. A že dnes rodičům stačí, že se mladí milují. Netušila jsem, jak moc se pletu.
Pocházím z chudých poměrů
Než jsem se provdala za Martina (23), žila jsem na vesnici poblíž Brna. Narodila jsem se do docela chudé rodiny. Jsem nejstarší a mám ještě čtyři sourozence. Rodiče mají maličký domek a malé hospodářství – pár hektarů půdy.
Z toho, co vypěstují a chovají, nejsou schopni uživit rodinu. Není tedy divu, že otec jezdí do Německa. Obvykle pracuje nelegálně a na stavbách. Někdy najde práci na několik týdnů, jindy i na půl roku. Maká od rána do večera, šetří peníze a posílá je domů. Díky tomu má matka na účty a oblečení... Nějakým způsobem zvládají přežít.
Můj manžel je velmi slušný chlapec. Pochází z Brna. Poznali jsme se na střední škole a zamilovali se na první pohled. Všichni si mysleli, že je to mladá láska, která přejde, ale nestalo se tak.
Přesto jsme svatbu neplánovali. Nejdřív jsme chtěli dokončit školu, najít si práci, ušetřit nějaké peníze na začátek. A hlavně si pronajmout alespoň garsonku. Věděli jsme, že se můžeme spoléhat jen sami na sebe. Martinova rodina také nebyla bohatá. Žil jen s matkou a bratrem v menším bytě. Měl sice svůj pokoj, ale byl malinký. Stěží se do něj vešla postel a stůl.
Zpočátku šlo všechno podle plánu. Martin začal pracovat v autoservisu a já měla slíbené místo v našem vesnickém obchodě. Ale pak se stalo, co se stalo. Vyrazili jsme na víkend do hor a... neudrželi jsme se.
Otěhotněla jsem
Myslela jsem si, že mě Martin opustí. Ale on řekl, že naše nenarozené dítě už teď miluje. Rychle jsme se vzali. A pak vyvstala otázka – co dál? Nebylo jiné volby, musela jsem se nastěhovat k Martinovi. Rozhodli jsme se, že to bude lepší. Jednak u nás doma nebylo žádné místo navíc, no a ve městě to bylo blíž k lékařům. Martin pracoval v Brně a musel by z domu mých rodičů dojíždět několik desítek kilometrů. A to přece stojí peníze...
Takže jsme se nastěhovali do jeho maličkého pokoje. Když jsme tam dali postýlku a přidali skříňku, stěží jsme mohli otevřít dveře. Ale nám to nevadilo. Byli jsme šťastní, že jsme spolu, a netrpělivě jsme očekávali narození našeho dítěte.
Vypadalo to, že všechno bude v pořádku. Manželův mladší bratr Marek (18) mě měl rád, tchyně byla na mě milá. Byla jsem jí vděčná, že mě přijala pod svou střechu, takže jsem se snažila neplést se jí do cesty.
Snažila jsem se tchyni pomáhat
Když šla tchyně do práce, vařila jsem pro všechny a žehlila. Jen jsem nemohla uklízet a zvedat těžké věci, protože doktor mě varoval, že pokud se přetížím, mohu přijít o dítě. Doufala jsem, že to, co dělám, tchyni stačí a že oceňuje mé úsilí. Často říkala, že dobře vařím a je ráda, že má schopnou snachu.
Martin přispíval na nájem, účty a nákupy. Takže jsme nebyli darmožrouti. Myslela jsem si, že navzdory stísněnému prostoru budeme žít klidně a relativně harmonicky. Idylka skončila, když se narodil Honzík.
Prvních pár týdnů byla tchyně nadšená z vnuka, ale pak – jako by do ní vjel ďábel. Najednou jsme jí začali překážet. Stěžovala si, že kvůli pláči dítěte nemůže spát, že se Marek nemůže učit, že zabírám koupelnu a kuchyni příliš dlouho. A že jen sedím se svým synem místo toho, abych pomáhala v domácnosti. Nemohla jsem pochopit, proč se tak chová.
Sama porodila dvě děti a věděla, jaké to je žít s miminkem. Dnes vím, že pláč, koupelna a kuchyně byly jen záminky. Ve skutečnosti jí šlo o peníze.
Už jsme nemohli přispívat tolik jako dříve
Když jsem porodila, naše finanční situace se zhoršila. Už jsme nemohli dávat tchyni tolik peněz na domácnost. Někdy jsme nemohli dát nic. Martin bral přesčasy a občas měl i brigádu, ale to stále nestačilo.
Náš syn často marodil. Běhala jsem s ním od lékaře k lékaři, někdy jsme museli jít ke specialistovi do jiného města. A každý ví, kolik takové výlety stojí. Plus léky...
Šetřili jsme na všem, ale jeden plat stěží pokryl naše životní náklady. Předpokládala jsem, že to tchyně chápe. Moje matka se snažila pomáhat, jak mohla. Přivážela zeleninu, ovoce, kuřata a vejce. Jedli jsme to všichni. Ledničku jsem nerozdělovala na polovinu.
Přesto byla tchyně stále nespokojenější a čím dál častěji si na mě stěžovala. Snášela jsem to trpělivě, zatínala jsem zuby. Doufala jsem, že si postěžuje a přejde ji to. Nic takového... Pomalu jsem toho začínala mít dost.
Stále častěji docházelo mezi námi ke sporům. Martin se snažil konflikty zmírnit, mluvil s matkou. Prosil ji, aby se ke mně chovala slušněji. Pár dní bylo všechno v pořádku, ale pak se život vrátil do starých kolejí. Atmosféra byla stále napjatější...
Cítila jsem, že dojde k výbuchu
Jednoho dne jsem strouhala zeleninu na polévku pro malého Honzíka, když tchyně vešla do kuchyně. V ruce držela hromadu účtů.
„Nebudu to všechno platit! Buď se přidáte, nebo jděte pryč,“ křičela a hodila účty na stůl.
Ztuhla jsem. Chvíli jsem nemohla říct ani slovo. Dosud mi jen spílala, nikdy mě však nechtěla vyhodit z domu.
„Přece víte, že nemám z čeho. Vydělává jen Martin. Když Honzík vyroste a půjde do školky, najdu si práci a bude to snadnější,“ vykoktala jsem.
Hodila po mně ošklivým pohledem.
„Přesně tak, jen Martin...“ sykla. „Všechno dělá on a já. A kde je tvoje věno? Přišla jsi k nám s prázdnýma rukama... jen s taškou plnou starého oblečení. Ani talíře nebo hrnce jsi nepřinesla. Používáš moje, jako by byly tvoje. Dlouho jsem to trpěla, ale už toho mám dost. Tvůj tatínek pracuje v zahraničí a vydělává balík, tak může přece přispět, ne? Nebudu dál tolerovat příživníka ve svém domě!“ křičela.
Bylo mi to strašně líto. Rozbrečela jsem se. Přece věděla, že rodiče nemají peníze... Zavřela jsem se s dítětem v našem pokojíku a čekala na návrat manžela. Přes dveře jsem slyšela, jak tchyně říká, že si nehodlá odpírat kvůli tomu, že její syn si vzal žebračku, které rodiče nechtějí nic dát...
Dost, už to nebudu dál trpět!
Martin se toho dne vrátil pozdě. Byl velmi unavený. Všechno jsem mu řekla. Doufala jsem, že se postaví na mou stranu. A opravdu šel do kuchyně promluvit si s maminkou, ale nelíbilo se mi, co jsem od něj pak slyšela.
Vzdychl si a řekl, že jeho matka má právo být naštvaná, protože to má těžké a moc nevydělává. A místo abych se urazila, měla bych to pochopit. Nakonec dodal, že moji rodiče by mi skutečně měli dát nějaké peníze, prodat kus pole nebo něco podobného. Chce, abych si s nimi o tom vážně promluvila.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. On dal za pravdu tchyni! Dal mi jasně najevo, že mě taky vidí jako bezcennou chudinku. Jak jsem se rozčílila... Křičela jsem, že se nenechám urážet, že jejich milost nepotřebuji a poradím si sama. Pak jsem sbalila věci, dítě a odjela k rodičům. Od té doby bydlím na vesnici. Sestry se tísní v v jednom pokoji, aby měly kam dát mě a Honzíka.
Martin za námi dojíždí a denně mi volá. Omlouvá se, prosí o odpuštění. Říká, že byl unavený a ne všechno mu tehdy došlo. Žadoní, abych se vrátila. Mluvil s matkou. Prý mi už nebude nic vyčítat, ani připomínat věno. Nevěřím jí. Pro ni budu vždycky nic. I když se mi po manželovi velmi stýská, zatím zůstanu u rodičů. Pokud Martin chce, může se k nám nastěhovat. Jeho tchyně ho přivítá s otevřenou náručí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
