Patricie (55): Zdědila jsem byt po tetě a konečně odešla od manžela. Podle mě by to udělala většina žen

Byla jsem zvyklá, že moje manželství fungovalo ze setrvačnosti. Nehledala jsem už nic lepšího, kam bych taky sama šla, a za co? Pak jsem se ale dostala k velkým penězům a najednou mi bylo jasné, že chci svobodu bez manželství.

Iva (48): Manžel si k padesátinám nadělil harém a mě odsunul na druhou kolej

Neshody jsem úspěšně ignorovala

S manželem jsem žila přes třicet let a už jsem ani nepočítala naše hádky nebo krize. Zvykla jsem si na jeho nálady, naše společné nudné víkendy i neustálý úklid a vaření. Neřešila jsem, že bych mohla mít spokojenější život s někým jiným nebo sama. Prostě jsem se smířila s průměrem a říkala jsem si: „Hlavně, že jsme zdraví.“

Byla jsem patřičně hrdá na to, že naše manželství tak nějak vydrželo, už jen kvůli dětem. Ty už ale vyrostly a odešly za svými životy. Já trčela dál v tom samém panelákovém bytě a s mužem, který se na mě sotva podíval. Byli jsme spíš jako spolubydlící. Funkci rodičů a manželů jsme plnili jen o svátcích, na oslavách, rodinných návštěvách. Jinak vůbec.

Říkám si, kolik takových žen žilo a žije? Jsme smířené s tím, co máme. Protože – kam bychom asi šly? S platem, který ženy často nemají moc vysoký. S nájmy, které bychom si mohly těžko dovolit. Život bez muže znamená chudobu. Ruku na srdce, kolik žen by zůstalo ve vztahu, pokud by byly finančně nezávislé?

Natálie (35): Manžel se ke mně chová jako ke služce. Naučil se to od svého táty

Dostala jsem obrovský byt

A pak se to stalo. Vzdálená teta, která mě měla ráda, mi odkázala byt. Nikdo to nečekal, já už vůbec. Zdědila jsem nemovitost, z jejíž ceny se mi protočily panenky. „Tak to pěkně koupíš nové auto, chalupa potřebuje opravit,“ radoval se manžel. Ale já měla jiné plány. Okamžitě jsem pochopila, že je to moje příležitost získat svobodný život.

Aniž bych to s manželem konzultovala, velký byt po tetě jsem prodala a pořídila si malé útulné bydlení jen pro sebe. Pak jsem se sbalila a odešla. Nestačil se divit. Teď si bude muset prát, žehlit i vařit sám. Nebo si na to musí někoho najít. Já už si svoji práci odsloužila a chci mít svatý pokoj. Děti jsou s tím v pohodě, spíš mě chápou. Tátu samozřejmě podporují a snaží se ho často navštěvovat, prý je v šoku.

Helena (74): Na 50. výročí svatby se manžel přiznal k nevěře. Lituji, že jsem tolik let promarnila s lhářem

Ženy někdy nemají jinou možnost

Já tedy nevím, co si ti chlapi myslí. Že budeme ještě rády, že s námi vůbec jsou? Že jim až do posledních dní budeme posluhovat, nechávat je vylít si na nás zlost, poslouchat jejich stížnosti?

Někdy jsem si připadala vážně jako rukojmí. Chcete mít život trochu podle sebe, ale nejde to. Nemůžete si ani koupit věc, která se vám líbí. Musíte poslouchat řeči o cenách nebo vkusu. Alespoň já to tak měla. Neříkám, že jsou všichni muži špatní.

Jen mi zkrátka vadí, že se musíme mužům přizpůsobit. Jim to tak vyhovuje a když mají potřebu, seženou si milenku. Moje kamarádka začala úspěšně podnikat a dopadlo to stejně. Jakmile vydělávala slušné peníze, odešla od manžela. Zjistila, že s ním byla už jen ze zvyku a z obav ze samoty.

Potkala jsem jednoho zajímavého muže, ale ten by se chtěl hned sestěhovávat. Je sice fajn, jenže já chci žít sama. Proč bych odešla od jednoho, abych začala prát ponožky dalšímu? Na začátku se všichni chovají bezvadně, ale časem si na vás zvyknou jako na kus nábytku.

Markéta (50): Chtěla jsem v něm probudit jiskru lechtivými fotkami. Manžel mě ale krutě urazil

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].