Anastázie (22): Babička mi odkázala byt s temným tajemstvím. Nebýt slibu, který jsem jí dala, už bych odešla

Babička Hanka byla ten nejštědřejší člověk, jakého jsem kdy potkala. Byla velmi obětavá a empatická. Neexistoval nikdo, kdo by ji nemiloval.

Mohlo by Vás zajímat:

Taťána (33): Myslela jsem si, že duchové jsou jen v bytě. Jenže to bylo mnohem horší

Babička mluvila na stará kolena o démonech

Bydlela od nás půl hodiny cesty autem. Jezdila jsem za ní několikrát týdně. Chvilky s ní jsem milovala. Měla pro mě vždycky zajímavé příběhy. K tomu nám uvařila bylinkový čaj a já se těšila, jak se ponoříme do tajemného vyprávění. Vždycky mě zajímalo, kde bere inspiraci. Jednou jsem se jí na to zeptala. ,,Říkám jen to, co se mi opravdu děje,“ pokrčila rameny.

Občas tvrdila, že doma slyší hlasy a kroky. Nikdo z nás to nebral vážně, protože babička velmi ráda fantazírovala. Poslední roky jsme měli pocit, že nám trochu senilní. Bývala často zmatená a poblouzněná. Mluvila o démonech ve svém bytě. Prosila nás, abychom jí pomohli je vyhnat.

Moje matka na to byla vyloženě alergická. Vždycky babičku okřikla, ať si přestane vymýšlet jako malé dítě. Jediný, ke komu se nakonec babi obrátila s důvěrou, jsem byla já. ,,Ty mi věříš, viď? Jsou tady a já mám strach. Šeptají mi hrozné věci. Musíš mi pomoci,“ prosila mě. Byla jsem z toho dost zmatená. V jejích očích jsem četla pravdu. Bohužel, ani tak jsem se o nic nepokusila.

Mohlo by Vás zajímat:

Šimon (39): V noci se ozvalo známé cvakání propisky. V tu chvíli jsem věděl, že táta splnil slib

Nikdo jsme jí nevěřili

Pár dní před smrtí mi babička tvrdila, že už z ní démoni vysáli život. ,,Už musím jít. Byt jsem napsala na tebe. Prosím, až umřu, musíš ho očistit od všeho zlého. Chci, abys tady bydlela. Je to to jediné, co ti mohu odkázat. Slib mi to,“ zapřísahala mě. Tu noc zemřela. Nikdy jsem se necítila tak prázdná jako po jejím odchodu.

Chtěla jsem jí přání splnit a po skončení dědického řízení jsem se do bytu nastěhovala. Prvních pár týdnů jsem nepozorovala nic neobvyklého. Musela jsem si přiznat, že babička už asi vážně blouznila, když viděla duchy či démony. Až jednou v noci jsem z chodby zaslechla skřípot dveří. Cukla jsem sebou a šla se tam podívat.

Nikdo tam nebyl, ale v bytě jsem cítila něčí přítomnost. Znovu jsem ulehla, když tu se z chodby ozval hlas: ,,Jsi další na řadě.“ Polil mě studený pot. ,,Haló?“ zvolala jsem ke dveřím. ,,Musíš dělat, co ti řekneme,“ zaznělo poněkud hlasitěji. Do ruky jsem si vzala kamínek, který mi babička kdysi darovala se slovy, že mě vždy ochrání.

Mohlo by Vás zajímat:

Nikola (19): Setkala jsem se s mrtvou sousedkou dřív, než jsem věděla, že zemřela

Babička měla pravdu

Z kuchyně se často ozývaly zvuky, jako by padalo na zem nádobí. Když jsem tam ale přišla, vše bylo v pořádku. Samy se otvíraly šuplíky, a pak se ve stejné vteřině zase zavřely. Začínala jsem být zoufalá. První, co mě napadlo, bylo, že si babička nevymýšlela. Nebylo to senilitou, ale skutečně tím, co se v bytě dělo.

Snažila jsem se být silná a dělat, že ty události kolem sebe nevidím. Šlo ale do tuhého. Jedno ráno jsem se probudila a z naprosto nevysvětlitelného důvodu jsem měla postel plnou vody. Nebýt toho, že jsem babičce něco slíbila, už bych byt dávno opustila. Umírají mi zde kytky, obrazy padají ze zdi. Musím přijít na to, co nebo kdo to je a co chce. Doufám, že se mi to podaří. Zatím démoni vítězí.

Mohlo by Vás zajímat:

Slávek (44): Přestěhovali jsme se do domu po tchánovi. Dějí se nám tam zvláštní věci

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.