Facebook
Instagram
Denisa miluje starou chalupu po rodičích a vždy byla pyšná na zahradu, kterou si tam vybudovala. Jenže když přišla povodeň, její zahrádka zmizela pod nánosy bahna. Pomohl jí soused, v jehož náručí našla nejen záchranu, ale také lásku.
Po rozvodu mi zbyly jenom vzpomínky na mou největší životní chybu, tím samozřejmě myslím svatbu s tím imbecilem, a chalupa po rodičích. Ta mi v těžkých chvílích přinášela útěchu, kterou jsem u lidí nedokázala najít.
Miluju svou zahrádku
K chalupě patří pět arů pozemku, který se mírně svažuje k malému potůčku. Kdysi jsem sem jezdila s manželem, který si obvykle jenom něco četl, zatímco já se věnovala budování zahrádky. S vypětím všech sil jsem z potoku dokutálela kameny a udělala i malou skalku.
Manžel mi vůbec nepomáhal a nechápal, co mě na tom tolik baví. Ale musím říct, že i když jsem se celý den hrabala v zahradě, leckdy jsem si odpočinula víc, než kdybych nic nedělala. Víkendy na chalupě jsem si prostě užívala.
Když jsme se rozvedli, někdy jsem tam jezdila i po práci. Díky květinám jsem přišla na jiné myšlenky a bylo mi zkrátka lépe.
Možná jsem se na zahradu upjala až příliš. Z práce jsem utíkala ke svým kytkám, nic jiného jsem si nevšímala. Kvůli tomu jsem přehlédla zprávy, že má pršet. A to docela hodně...
Povodeň mě připravila o zahradu
Když v pátek pršelo celé odpoledne a nevypadalo to, že by mělo přestat, šla jsem si lehnout brzy. Poslouchala, jak déšť buší na střechu. Ukolébalo mě to ke spánku, z kterého mě vytrhl nějaký křik. Myslela jsem si, že to jenom jdou kolem ožralí rybáři, a tak jsem se otočila na druhou stranu a pokusila se znovu zaspat. Ale křik nepřestával.
Rozespalá a rozcuchaná jsem na sebe hodila župan a sestoupila po schodech do přízemí. Chtěla jsem těm ožralům říct něco z plných plic. Ale pak jsem najednou šlápla do vody. Byla hrozně ledová a pantofle se mi hned promočily. To už jsem se probrala úplně. Přízemí jsem měla plné vody. Vůbec mi nedocházelo, co se stalo.
Pak ke mně znovu dolehl křik. "Sousedko, jste v pořádku?" řval nějaký chlap. Mlčky jsem koukala na tu zkázu. Někdo zabušil na dveře. Přebrodila jsem se vodou, sahala mi do půli lýtek, a otevřela. Stál tam chlap ve vysokých rybářských holínkách. Tvář měl unavenou, ale přesto se pokusil o úsměv.
Já si ho stejně moc nevšímala, protože jsem zjistila, že moje zahrada je pod vodou a neviděla jsem nic ze svých kytek či keřů...
Zachránil mě
"Dámo, jste v pořádku?" zeptal se znovu ten chlap.
"Moje zahrada..." nedořekla jsem.
"Mrzí mě to, ale teď jde o vás. Není vám něco? Máte se do čeho převléct? Jak to vypadá uvnitř?" vychrlil na mě spoustu otázek.
Pak asi pochopil, že jsem z toho všeho zmatená. Poslal mě převléct se do suchého oblečení. Když jsem se vrátila dolů, viděla jsem, že spoustu věcí povykládal na stůl, police a skříně, aby je voda neponičila. Stála jsem na schodech a koukala na něj.
"Nemáte nějaké pořádné boty?" zeptal se, když mě spatřil. Podívala jsem se na své ošoupané tenisky a trochu se zastyděla. Zavrtěla jsem hlavou.
S povzdechem se přebrodil ke mně. "Jestli to moje záda vydrží, můžu vás zkusit přenést. Tady nahoře, kousek nad váma, je silnice. Na tu voda zatím nedosáhla," řekl trochu rozpačitě.
Bylo to divné. Proč by mě cizí chlap měl vzít do náruče? Chvilku jsme tam stáli a koukali na sebe. No, asi nebylo jiné řešení...
Povodeň mi přinesla lásku
Opravdu mě přenesl až na silnici. Viděla jsem, že to pro něj není jednoduché, trápil se a funěl, ale zvládl to. Když mě konečně položil na zem, chvíli mu trvalo, než popadl dech. Stáli jsme na silnici a koukali na vodu, která byl všude kolem mé chalupy.
"Tak pojďte, hospoda je naštěstí v suchu. Dáme si čaj a možná i něco ostřejšího," pronesl po chvíli. A tak jsme vyrazili. Celou cestu jsem mu vykládala o svých kytkách, o které jsem přišla. On mě mlčky poslouchal. Když jsme byli kousek od hospody, napadlo mě, že jsem mu vlastně nepoděkovala.
"Ježíši, omlouvám se. Já vykládám jenom o sobě... Děkuji, že jste zachránil," vychrlila jsem ze sebe. Tehdy se na jeho unavené tváři objevil úsměv.
U čaje s panákem slivovice jsem se dozvěděla, že se jmenuje Jarda (46) a je vdovec. Když se začala zvedat voda, oběhl sousedy, aby je varoval. Všichni mu teď posílali panáky, ale on je odmítal. Říkal, že nás čeká spousta práce.
A měl pravdu. Druhý den voda opadla a celá vesnice se pustila do odklízení bahna a nepořádku. Rvalo mi srdce, když jsem viděla, co zbylo z mé zahrádky. Neměla jsem sílu začít s tím něco dělat.
Kolem poledne dorazil Jarda. "Nechcete s tím pomoct?" zeptal se a usmál se. Ten jeho úsměv byl opravdu nakažlivý. Pustili jsme se do toho společně a to není poslední věc, kterou jsme dělali spolu.
Jardu jsem si sice nevzala, ale žijeme spolu a všechno je moc fajn. Dnes mám novou zahrádku plnou květů a keřů. Na tu starou si vzpomenu snad jen tehdy, když se podívám na malou tabulku, kterou Jarda připevnil na zeď mé chalupy. Je na ní datum a šipka ukazující, kam až sahala voda. Ale pro mě to má ještě jeden význam, ten den mi totiž voda přinesla do života lásku...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
