Facebook
Instagram
Marta zjistila, že žije s manipulátorem. Místo toho, aby jí rodina podala pomocnou ruku, všichni se ji snažili přesvědčit, že je to hodný chlap. To ona se prý plete...
Nikdo neví, jaký je to ničema... Když jsem opustila svého manžela, všichni mě chtěli ukamenovat. Říká se, že domov je svatyně, ale já se ve své svatyni cítila jako vězeň. Nelituji, že jsem udělala odvážné rozhodnutí a bojovala za své štěstí.
Rozvod? To je vážný krok
„Opravdu to chceš udělat, Marto?“ zeptala se Linda (37), moje nejlepší kamarádka, když seděla naproti mně u kuchyňského stolu.
Podívala jsem se na ni a snažila se skrýt slzy.
„Musím, Lindo. Už to dál nevydržím. Štěpán je... nesnesitelný.“
Povzdechla si a podívala se na mě soucitně.
„Vím, že je to těžké, ale rozvod? To je velký krok. Možná byste měli zkusit manželskou terapii...“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Zkusila jsem všechno. Rozhovory, kompromisy... Ale Štěpán se vždy vrací ke svým starým zvykům. Už nemůžu snášet jeho manipulaci...“
„Ale lidi... Co na to řeknou lidi? Víš, jak to je v malém městě. Drby už se šíří. A po rozvodu...“
Zatnula jsem zuby, cítila jsem, jak ve mně roste hněv.
„Lidi? Co je mi po lidech? Oni nevědí, co se děje za zavřenými dveřmi našeho bytu. Vidí jen to, co jim Štěpán ukazuje – perfektního manžela a otce. Ale nikdo neví, jaký je to ve skutečnosti ničema...“
Za zavřenými dveřmi byl úplně jiný člověk
Nemohla jsem už snést, jak se ke mně Štěpán choval každý den. Navenek byl vždy usměvavý, elegantní muž, který se zdál být vzorem. Ale za zavřenými dveřmi byl úplně jiný.
„Marto, můžeme si promluvit?“ zeptal se Štěpán, když jednoho večera přišel z práce.
Podívala jsem se na něj rezignovaně.
„O čem tentokrát?“
Usmál se, ale jeho oči byly chladné.
„Možná o tom, že si neustále stěžuješ na mé chování. Co jsem zase udělal špatně?“
Zatnula jsem pěsti.
„Štěpáne, jde o to, jak se ke mně chováš. Tvoje neustálá kontrola, ponižování... Už to nemůžu snést.“
Protočil oči.
„Přestaň z toho dělat drama... Jen chci, abys byla lepší manželkou. Je to tak těžké?“
„Lepší manželkou?“ vybuchla jsem. „Co to vůbec znamená? Abych byla poslušná, tichá a dělala všechno, co mi řekneš?“
Štěpán pokrčil rameny.
„Možná. Nebo možná jen přestaň být tak citlivá. Všechny tvé problémy jsou v tvé hlavě...“
Každý den s ním byl jako boj o přežití. Lidé neviděli, jak mi bral peníze, kontroloval mé výlety i to, s kým mluvím a co dělám. Neviděli, jak zamykal dveře, když jsem plakala a prosila ho o trochu pochopení...
Vztekal se, když něco nebylo perfektní
Nemusím dlouho přemýšlet, abych si vzpomněla na jednu z těch situací. Jednoho večera, když se vrátil z práce, vstoupil Štěpán do kuchyně, kde jsem připravovala jídlo. Úsměv na jeho tváři ale rychle zmizel.
„Co to má být?“ zeptal se a ukazoval prstem na nepořádek na lince. „Proč je tu takový bordel?“
„Dělala jsem několik věcí najednou. Hned to uklidím.“
Štěpán protočil oči.
„Vždycky máš nějaké výmluvy. Nemohla bys být víc organizovaná? Jak těžké je udržet pořádek? Tady je to jako v chlévě!“
A to byla jen jedna z mnoha takových situací. Na každém kroku na mě křičel, ponižoval mě, ničil mou sebedůvěru. Navíc jsem každý den cítila jeho kontrolu. Všechno muselo být podle Štěpána.
Jedné noci, když jsem se vrátila později ze setkání s kamarádkou, čekal na mě v obýváku. Tvář měl rudou vzteky.
„Kde jsi byla?“ zeptal se chladně.
„Říkala jsem ti, že jdu za Lindou a že se vrátím později,“ odpověděla jsem klidně. Snažila jsem se neukázat strach.
„Říkala jsi? Měla bys mě informovat přesněji. Nevím, kde jsi byla. Máš telefon, že? Mohla jsi zavolat.“
Zavřela jsem oči a cítila, jak ve mně narůstá frustrace.
„Štěpáne, říkala jsem ti, kam jdu. Nemusím ti hlásit každou minutu svého dne.“
Přistoupil blíž a podíval se mi přímo do očí.
„Ano, musíš. Jsi moje žena a chci vědět přesně, co děláš a s kým...“
Neustále na mě dohlížel
Kontroloval dokonce i mé finance. Pamatuji si, jak jsem si chtěla koupit nové šaty. Šla jsem do obchodu a zamilovala se do nich na první pohled. Prostě jsem je chtěla a mohla si je dovolit. Ale když jsem přišla domů a Štěpán viděl účtenku, jeho tvář ztuhla.
„Proč jsi utratila tolik peněz za šaty?“ zeptal se chladně.
„Štěpáne, potřebovala jsem něco nového na zítřejší pracovní akci. Ty šaty jsou perfektní,“ snažila jsem se hájit.
„Perfektní?“ Štěpán zvýšil hlas. „Perfektní by bylo, kdybys neplýtvala naše peníze na hlouposti. Zítra je vrátíš.“
Zavřel se na zbytek večera ve své pracovně a já seděla na gauči. Cítila jsem se malá a bezmocná.
Když jsem ležela v posteli a snažila se potlačit slzy, Štěpán vstoupil do ložnice.
„Proč pláčeš?“ zeptal se, ačkoli dobře věděl důvod.
„Štěpáne, já prostě... cítím se tak osamělá. Chci, abys mě pochopil, abys...“
„Máš všechno, co potřebuješ. Prostě přestaň být tak citlivá.“
Jeho slova byla jako ledová sprcha. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, ale uvnitř jsem se cítila úplně zničená.
Každý den jsem bojovala s jeho kontrolou, manipulací a nedostatkem respektu. A nikdo, absolutně nikdo, neviděl, co se děje za zavřenými dveřmi našeho bytu. Stále víc a víc jsem ztrácela sama sebe.
Všichni se ode mě odvrátili
Když jsem se konečně rozhodla odejít, rodina, přátelé, dokonce i sousedé – všichni měli svůj názor. Každý věděl lépe, co bych měla udělat. Měla jsem pocit, že se ode mě najednou všichni odvrátili...
„Jak jsi mohla opustit Štěpána?“ zeptala se mě matka s výčitkou v hlase. „Tak dobrý manžel, vydělával na domácnost, a ty... Prostě jsi ho opustila.“
Zavřela jsem oči a snažila se zadržet slzy.
„Mami, ty nevíš, co se u nás dělo. To nebyl život, to bylo peklo.“
Matka se zamračila, jako by nemohla uvěřit tomu, co říkám.
„Peklo? Přeháníš, Marto. Měla ses víc snažit...“
„Snažila jsem se. Pracovala jsem na našem vztahu, ale nemělo to žádný význam. Štěpán mě ničil, kousek po kousku...“
Nikdo nechtěl slyšet mou verzi událostí. Pro všechny jsem byla ta zlá, která rozbila rodinu. Ale já věděla, že to musím udělat pro sebe, pro své duševní zdraví, pro budoucnost, která nebude poznamenaná jeho hněvem a kontrolou.
Jedinou osobou, která stála při mně, byla Linda. Když jsem k ní přišla s kufrem v ruce, nekladla žádné otázky, jen otevřela dveře a pevně mě objala.
„Udělala jsi to, co jsi musela udělat,“ povzdechla si. „A jsem na tebe hrdá.“
Díky ní jsem začala věřit, že možná mám šanci na nový život, tentokrát bez strachu a bolesti. Musela jsem jen přežít toto těžké období, najít v sobě sílu a vybudovat něco nového. Něco, co bylo skutečně moje. Lidé mě stále kritizovali a ukazovali si prstem, ale už mi to bylo jedno. Věřila jsem, že jsem udělala to nejlepší pro sebe. Vím to. A to je pro mě nejdůležitější...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
