Facebook
Instagram
Klára a Radek byli zvyklí chodit pořád mezi lidi. Netušili, kolik se toho změní, až z nich budou rodiče. Když děti přišly na svět, ukázalo se, že na sebe nemají vůbec čas. Nejbližší hlídání měli 400 kilometrů daleko. Nakonec se rozhodli, že se přestěhují za tchyní. Ta jim hlídá děti a oni mají pocit, že zase žijí.
Co se nám narodily děti, nebyli jsme s manželem Radkem (37) tři roky chvíli sami. Hlídání totiž máme téměř 400 kilometrů vzdálené. Rozhodli jsme se, že se přestěhujeme na dosah tchyně, aby nám s dětmi trochu pomohla. Nechápu, proč jsme to neudělali už dávno.
Před narozením dětí jsme měli čas jen pro sebe
Než se nám narodili kluci, byli jsme zvyklí být často spolu jen my dva. Vyloženě jsme si užívali jeden druhého. Chodili jsme na večeře a do kina. V té době jsem dostatek času a prostoru pro náš vztah považovala za samozřejmost.
Bydleli jsme v rozdělaném domečku ve Středočeském kraji. K velikým změnám jsme se neměli, protože jsme si říkali, že na to máme celý život. Než abychom trávili čas kolem domu, raději jsme chodili do společnosti. To se ale změnilo v době, kdy jsem poprvé otěhotněla. Prvních několik měsíců jsem byla schopna fungovat normálně i s bubnem.
Dva měsíce před porodem už jsem toho moc nezvládala a čím dál tím častěji jsem zůstávala doma. A Radek se mnou. Zásadní změny přišly, když se narodil Honzík. Netušila jsem, kolik práce a probdělých nocí se kolem malého dítěte vlastně točí. S manželem jsme nedělali nic jiného, než řešili strasti kolem syna.
Neměli jsme pro syna žádné hlídání
Když mu byly čtyři měsíce, posteskla jsem si po našem starém životě. „Já bych tak ráda někam zašla..." stěžovala jsem si Radkovi. Věděla jsem, že to není možné, protože nemáme žádné hlídání. Já už rodiče nemám a Radek má ty své asi 400 kilometrů daleko.
Má kamarádka Leona byla jediná, kdo přicházel v úvahu. Jenže mi řekla, že je Honzík ještě malý a ona se toho bojí. Takže jsme utřeli nos a dál seděli doma. Jasně, některé věci se dají dělat i s dítětem. Jenže nám chyběl ten čas jen pro sebe, který jsme měli předtím. Věděla jsem, že nemám na výběr a prostě to jinak nejde. Radek chodil do práce a já byla doma se synem.
Když mu bylo dva a půl roku, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná. Radost jsem moc neměla. Hned jsem si spočítala, co to znamená. Další roky upíchnutá doma se zástěrou a plenkou v ruce. Vzhledem k tomu, že si Radek vždycky přál děti dvě, rozhodli jsme se, že si dítě necháme. A tak jsem se dobrovolně upsala dalším rokům doma.
Tchyně nám zachránila manželství
Po narození druhého syna jsem cítila, že to nezvládám. V hlavě jsem neměla nic jiného než kojení a plenky. Dokonce jsem začala šišlat i na Radka. Tak moc mi chyběly naše vycházky, že jsem to už nevydržela. „Já už takhle nemůžu. Vždyť to není život," rozbrečela jsem se jako malá holka. „Vůbec na sebe nemáme čas," stěžovala jsem si.
Radek vycítil, že to není jen rozmar, ale vyloženě krize. Po čase přišel s nápadem, který se mi okamžitě zalíbil. „Vedle mamky je volný dům. Můžeme ho koupit a přestěhovat se tam," nadhodil a já měla hned jasno. Tchyně za rohem? Co víc si přát. Stěhování trvalo půl roku, ale já jsem konečně šťastná. Tchyně Miluše nám děti pohlídá kdykoliv chceme. Díky tomu máme zase čas na sebe. Myslím, že kdyby se to nestalo, náš vztah by potkala krize, která by ho mohla zničit. Takhle jsem spokojená maminka, která má možnost žít i jako manželka a milenka.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
