Klára (29): Muže z internetu jsem si představovala jako ideál. Realita mě zklamala

Když jsem si s ním začala psát, bylo to vlastně omylem. Chtěla jsem odpovědět někomu jinému pod článkem o cestování, ale překlikla jsem se. On reagoval vtipně, lehce ironicky, bez toho protivného poučování, které se na internetu tak často vyskytuje. A taky napsal, že Island je prý nejlepší místo pro lidi, kteří chtějí mít pocit, že jsou sami na světě, ale zároveň se bojí ticha. Ta věta se mi zaryla pod kůži.

Beáta (31): Myslela jsem, že jsem našla muže mých snů. Měsíc mě ale jen tahal za nos

Vytvořila jsem si jeho obraz

Neviděla jsem jeho tvář, jen malou profilovou fotku s rozmazaným obrysem postavy proti západu slunce. To bylo všechno. Žádné selfie z koupelny, žádné auto, žádné svaly. Jen silueta a pár vět. Zbytek jsem si ochotně domyslela.

V mé hlavě byl vysoký. Ne přehnaně, jen tak akorát, aby se mi pohodlně opírala hlava o jeho rameno. Měl tmavé vlasy, trochu neposedné, které si bezděčně odhrnoval z čela. Mluvil klidně, ale když se smál, bylo to nakažlivé. Četl knihy, které jsem četla já, poslouchal hudbu, kterou jsem si pouštěla večer do sluchátek, když jsem nemohla spát. Měl rád déšť, kávu bez cukru a ticho mezi dvěma lidmi, kteří si rozumějí.

Každá jeho zpráva byla jako malý důkaz, že se nemýlím. Když napsal, že nemá rád small talk, jen jsem se pousmála – samozřejmě, že nemá. Když přiznal, že je občas nejistý, přišlo mi to dojemné, ne slabé. Všechno do sebe zapadalo. Začali jsme si psát každý den. Ráno krátké „dobré ráno“ s nějakou vtipnou poznámkou, večer delší úvahy o práci, o rodině, o tom, co nás štve.

Přistihla jsem se, že čekám na zvuk notifikace. Že si před spaním přehrávám naše konverzace jako film. Že si představuji, jaké by to bylo, kdyby seděl naproti mně u stolu.

Silva (46): V dlouhodobém vztahu mi chybí lichotky. Ty mi dopřál muž, který mě oslovil přes sociální sítě

Další krok mělo být setkání

Když navrhl, že bychom se mohli setkat, srdce mi poskočilo a žaludek se stáhl. Byla jsem si jistá, že to bude přirozené. Že si sedneme do kavárny a navážeme tam, kde jsme včera skončili. Že jeho hlas bude přesně takový, jak jsem si ho vysnila – lehce chraplavý.

Vybrali jsme malou kavárnu u parku. Přišla jsem o deset minut dřív. Seděla jsem u okna a sledovala každého muže, který prošel kolem. Každý mohl být on, ale ani jeden nebyl dost dobrý pro mou představu.

Pak přišel. Poznala jsem ho podle nejistého pohledu, kterým přejel místnost. A podle toho, že držel telefon v ruce, jako by mu měl napovědět, kam si sednout. Nebyl vysoký. Vlasy měl světlé a učesané až příliš pečlivě. Na sobě měl košili, která byla o něco větší, než by měla být, a batoh, který vypadal, jako by s ním chodil už na střední.

Zvedl ruku v takovém polovičním mávnutí, které bylo spíš omluvou než pozdravem. „Ahoj,“ řekl. Jeho hlas nebyl chraplavý. Byl o něco vyšší, než jsem čekala, a při prvních slovech mu lehce přeskakoval. „Ahoj,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi hroutí představy.

Kristýna (32): Na seznamce jsem poznala úžasného sympaťáka, první rande ale skončilo fiaskem

Setkání se nevyvíjelo podle plánu

Sedl si naproti mně a na chvíli jsme oba ztuhli. Najednou nebylo kam se schovat. Žádná klávesnice, za kterou bych mohla ukrýt rozpaky. Žádný čas na promyšlenou odpověď. Jen dvě skutečné tváře a příliš jasné světlo kavárny.

Objednal si cappuccino, které hned rozlil. Omlouval se víc, než bylo nutné. Smál se krátce a nervózně. Položil mi otázku, na kterou už dávno znal odpověď, protože jsme ji probírali online. Hned si to uvědomil. Bylo to trapné. Rozpačité. Ticho mezi námi nebylo hluboké a plné významu, jak jsem si představovala.

Snažil se vyprávět historku z práce, ale zamotal se do vlastního vysvětlování. Podíval se na mě bezmocně a řekl: „V mojí hlavě to znělo mnohem líp.“ A já se rozesmála. Ne zdvořile a opatrně, ale opravdově. Protože přesně tohle jsem si říkala posledních deset minut. V mých představách to všechno znělo mnohem líp. Náš první pohled. První věta. První společný smích. Všechno bylo uhlazené, filmové. A teď jsme tu seděli dva trochu nervózní lidé, kteří se snaží sladit realitu s představou.

Lenka (27): Sympaťák ze seznamky mi zamlčel, že chodí o holi. Chtěla jsem utéct, ale zamilovala jsem se

Sen narazil na realitu

„Promiň,“ řekla jsem, když jsem se uklidnila. „Já jsem si tě asi trochu… vymyslela.“ Zvedl obočí. „Jen trochu? To jsem na tom ještě dobře.“ A v tu chvíli se něco uvolnilo. Přiznání bylo jako špendlík do nafouknutého balónu. Vzduch sykl a zůstali jsme jen my dva. Bez scénáře. Bez hudby v pozadí.

Začali jsme mluvit jinak. Méně dokonale. Řekl mi, že si o mně myslel, že budu mnohem sebejistější a že budu mít ostrý, ironický humor. Přiznala jsem, že jsem čekala klidného, vyrovnaného muže, který mě bude fascinovat každou větou. „Tak to jsme oba trochu zklamaní,“ shrnul. „Asi jo.“

Ale necítila jsem zklamání. Spíš zvláštní lehkost. Jako když si sundáte boty, které vás tlačily, a zjistíte, že jste si je koupili jen proto, že vypadaly dobře ve výloze. Když jsme odcházeli z kavárny, nebyla jsem si jistá, jestli se ještě uvidíme. Možná ano. Možná ne. Nebylo to důležité.

Důležité bylo, že jsem se po dlouhé době smála sama sobě. Svým představám, své potřebě dokonalosti, svému talentu vytvořit si z několika vět celý příběh s ideálním mužem v hlavní roli. On nebyl ideální. A já taky ne.

Božena (45): Asi zůstanu navždy sama. Každá seznamovací schůzka skončila fiaskem

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].