Facebook
Instagram
Ema měla v domově pro seniory brigádu ke studiu. Nosila nákupy a zařizovala další pochůzky. Pravidelně se zastavovala u paní v přízemí. Dokonce i poté, kdy byla dotyčná týden po smrti.
Práce u starých lidí pro mě byla srdeční záležitostí. Obzvláště ráda jsem měla paní Martu z přízemí a denně jsem se u ní na deset minut zapovídala. Proto mi bylo divné, když mi řekli, že už tam Marta nebydlí... Jenže já s ní ten den přece mluvila!
Chtěla jsem smysluplnou brigádu
Ke studiu jsem se snažila najít takovou práci, která bude prospěšná. Rovnat zboží v regále nebo otravovat lidi s letáky se mi vážně nechtělo. Teta mi dohodila práci v domě pro seniory a já zajásala. Peněz jsem moc nedostala, ale vynahradil je dobrý pocit.
Moje babička zemřela už dávno a povídání s ní mi moc chybí. Se starými lidmi to umím, s těmi mrzutými ještě lépe. Postupem času jsem si získala srdce všech lidi v domě. Nosila jsem jim nákupy a vždy s nimi poklábosila a zpříjemnila jim odpoledne.
Paní Marta z přízemí byla tak trochu „tvrdý oříšek“, dlouho jsem se jí nezamlouvala. Pak jsme ale našly společné téma – milovala koně stejně jako já. A pak už jsem u Marty trávila o dost času víc než u ostatních. Vždycky si pro mě schovávala nějakou historku z mládí.
Pár dní se mi paní Marta zdála zvláštní
Našich posledních pár setkání si pamatuji velice dobře. Marta mi totiž připadala jako vyměněná. Její povadlý obličej, bledé tváře a skelné oči byly pryč. Skoro bych řekla, že zářila. Měla jiskru v oku a veselý hlas. Pozvala mě dokonce na čaj a sušenky!
„Vy jste se rychle uzdravila! Minule to vypadalo na nějaký ten zánět průdušek, už jsem se o vás bála,“ přiznala jsem a ona jen mávla rukou, že to nic nebylo. Když jsem se rozhlédla po bytě, všude stály krabice. Ptala jsem se Marty, zda se stěhuje. Dělala, že mě neslyší.
Ukazovala mi fotky ve starém albu. Byla na nich většinou ona sama, jak jezdí na koních. Musela jsem obdivovat její postavu, vypadala tehdy nádherně. Pak se Marta zasnila a pohladila obrázek svého oblíbeného koně. „Teď už jsem s Arturem,“ řekla podivně roztřeseným hlasem.
Šéf mi oznámil, že paní Marta před týdnem zemřela
Divné mi také bylo, že po mně Marta za tu dobu nic nechtěla, žádné donášky ani pochůzky. Když jsem se na to ptala šéfa, dokonale mě zaskočil. Prohlásil totiž, že zmíněná dáma je už více než týden mrtvá. Nechápala jsem, vždyť za ní každý den chodím, naposledy včera!? Vběhla jsem do prázdného bytu, ale nebyla tam ani Marta ani žádné krabice.
Jen na parapetu ležela zkroucená fotografie mladé Marty a jejího oblíbeného koně. Vzala jsem si obrázek na památku a nechala ho zarámovat. Věřím, že ti dva jsou opravdu spolu. Přesně tak, jak mi Marta řekla, když jsme se viděly naposledy.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
