Radka (19): Kamarádce zemřela babička, kterou jsem také milovala. Po smrti mi dala znamení

Mám od dětství nejlepší kamarádku Šárku. Naše silné pouto trvá dodnes. Často jsem na léto jezdila s její rodinou k nim na chatu, kde bydlela její babička. Byla to božská žena.

Mohlo by Vás zajímat:

Františka (27): Když odešla babička na druhý břeh, zanechala mi gramofon. Má větší hodnotu než balík peněz

Jako vlastní babička

Jako malé jsme na chatě byly každé léto. Nebyla to sice moje vlastní rodina, ale nabízeli mi tolik lásky, jako kdyby vlastní byli. Moji rodiče se o mě moc nezajímali, vlastně byli rádi, když se mě mohli na celé léto zbavit. Šárka měla rodiče, na rozdíl od těch mých, opravdu skvělé.

Na chatě bydlela celoročně Šárčina babička. Měla nás tam tak trochu na starosti. Učila mě to, co moje vlastní matka nedokázala. Jen díky ní dnes umím vařit, zašít díru na kalhotách nebo udělat oheň. Po večerech nám babička vyprávěla různé příběhy nebo jsme poslouchaly staré povídky z kazeťáku.

Já jsem věděla, že ji beru jako svoji vlastní babičku. Ona mezi námi dvěma nedělala veliké rozdíly. Měla jsem pocit, že k nim patřím. Když jsem jí seděla na klíně a ona mě česala, byla jsem to nejšťastnější dítě na světě. Tlukot jejího srdce mě naplňoval pocitem lásky. Přála jsem si, aby to tak zůstalo navždy.

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (29): Při mém příchodu na svět mě babička proklela. Abych mohla normálně žít, musela jsem se znovu narodit

Konec se blížil

Čas se ale zastavit nedá. Když se mě Šárka i v patnácti zeptala, zdali pojedeme na léto k její babičce, neváhala jsem. A stejně jsem odpověděla, i když jsem už byla plnoletá. Nezměnilo se nic, akorát babička velmi zestárla. Naše role se obrátily a my se staraly o ni. Koneckonců, dlužily jsme jí to.

Dřív než Šárka jsem tušila, že její babička umírá. Život v jejích očích vyhasínal a já to cítila. Kamarádka se stále tvářila, že je všechno jako dřív. Bylo to poslední léto, kdy jsme na chatě byly i s babičkou. Na konci léta zemřela. Nesla jsem to velmi těžce, i když to nebyla rodina. Sice už jsme byly dospělé, ale brečela jsem jako malé dítě.

Další léto mě kamarádka požádala, zdali bych jí pomohla na chatě s úklidem. Neváhala jsem a jela jsem s ní. Když jsme k chatě přijely, místo otevřené náruče babičky nás čekal opuštěný dům. Dal se do mě smutek. Šárka chtěla, abych s ní probrala nějaké věci. Dala mi na starosti staré knihy.

Mohlo by Vás zajímat:

Zorka (22): Každý večer ve stejnou hodinu cítím, že babička přišla na náš pravidelný čaj. Skoro jsem zapomněla, že už rok nežije

Poslední vzkaz

Vzala jsem do ruky Malého prince, otevřela první stránku a tam stálo: „Pokud čteš tyto řádky, milá Radko, už nejsem mezi Vámi. Vím, že toto je Tvá nejoblíbenější knížka. Je Tvoje.“ Začala jsem brečet, protože se ukázalo, že moje tušení blížící se smrti bylo správné. Seděla jsem sama v jejím pokoji plná vzteku a smutku. Bez ní nebude už nic jako dřív, honilo se mi hlavou.

Z pláče mě probrala rána. Spadla květina, kterou jsem právě zalila, spíše asi přelila. Voda se rozlila po zemi. Šla jsem pro hadr, a když jsem se vrátila, ve vodě se zrcadlil vzkaz: „Nikdy se nevzdávej. Tvoje babička.“ Pak se slova rozplynula a mně došlo, že mě Šárčina babička také milovala. Poslala mi vzkaz, díky kterému jsem silnější.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (26): Než můj milovaný dědeček odešel na druhý břeh, dal mi svoje staré psací pero. Má magickou moc

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.