Facebook
Instagram
Filip se nám svěřil se svým příběhem o tom, jak celý svůj život vzhlížel ke svému dědovi, který ho připravil do života. Dědeček mu těsně před smrtí věnoval velmi osobní dar. Díky němu se Filip našel i profesně.
Svého dědečka jsem velmi miloval, byl to můj vzor, a to úplně ve všem. Táta na mě jako na kluka neměl moc čas, a tak jeho roli zastal děda. Chtěl mi plnit sny a přání. Byl tak trochu snílek, ale to se mi právě velmi líbilo. Viděl jsem v tom sebe a svoji budoucnost. Děda kdysi dostal od svého otce k patnáctým narozeninám psací pero, možná i díky němu se stal spisovatelem.
Daroval mi něco, na co jsem nesměl roky ani pohledět
Dědeček měl nějaké zdravotní potíže, bylo mu sedmdesát pět let a poslední rok mi stále říkával, že se jeho čas krátí, ale až se tak stane, ať netruchlím, protože smrt je součást života a on už svoji úlohu splnil. Nechtěl jsem takové řeči poslouchat, jenže měl pravdu. Naučil mě spoustu věcí, ukázal mi svět ze zcela jiného úhlu a snažil se mi vštípit určité hodnoty.
Dva dny před tím než zemřel, se rozhodl, že mi daruje svoje psací pero. Musel jsem mu slíbit, že ho neztratím a současně, že ho nikdy nikomu jinému ani nepůjčím. Už byl velmi unavený, ale i tak našel dost síly na to, aby mi dal kázání, jak se mám ve svém životě chovat.
Za dva dny zemřel ve spánku, tedy snad bez bolestí. Zkrátka usnul a už se neprobral. Myslel jsem, že je to můj konec, protože jsem na něm visel víc, než jsem si do té doby dokázal vůbec připustit.
Nebylo to obyčejné pero
Nikam jsem nechodil, jen jsem seděl doma, prohlížel naše fotky a bloudil ve vzpomínkách. Nalil jsem si k tomu whisky, kterou jsme spolu rádi popíjeli, a vzpomněl si na psací pero, které mi daroval. Vzal jsem ho do ruky a prohlížel si ho ze všech stran, přišlo mi dost obyčejné na to, jak o něm děda mluvil.
Nebyl lepší způsob, jak se vypořádat se svým smutkem, než se vypsat. Namočil jsem pero opatrně do inkoustu a začal psát své myšlenky. Jenže najednou, jako kdybych pero po papíře nevedl já sám, ale cizí ruka. Slova odpovídala mým myšlenkám, ale já to nepsal. Lekl jsem se a pero odhodil. Ze stolu se mi skutálelo zpátky do ruky a já dále psal nebo spíš jen pero držel a moje myšlenky se automaticky přelévaly na papír, jen byly jinak zformulované, než jsem je měl v hlavě. Po hodině psaní mi došlo, že jsem ho už znovu do inkoustu nenamočil a stejně dále psalo.
Moje matka našla druhý den list na stole a vzhledem k tomu, že se také pohybovala v mediálních kruzích, rozhodla se, že můj podnapilý výlev o životě otiskne.
Doufám, že i ze mě se časem stane spisovatel, a pokud ano, budu za to vděčit dědovi a jeho daru. Není to totiž jen obyčejné pero.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
