Eva (32): Celý život jsem myslela, že vyrůstám se starší sestrou. Po smrti mámy mi řekla pravdu

Na své dětství jsem vždycky vzpomínala ráda. Milovala jsem náš dům, kde jsem se vždycky schovávala své starší sestře Lídě (48).

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (25): Mám mladšího přítele a zjistila jsem, že má dítě. Nevím, jestli to dokážu akceptovat

Starala se o mě

Často mě hlídala a hodně si se mnou hrála. Když jsme každou neděli s Lídou a maminkou pekly koláč, měla jsem takové příjemné šimrání po celém těle. Tatínek umřel, když mi bylo dvanáct, a tak jsme zůstaly jen my tři ženské v baráčku.

Mohlo by Vás zajímat:

Míša (30): Máma mě opustila, když jsem se narodila, a táta to vzdal. Po letech se ozvala

Byly jsme jako nejlepší kamarádky

Když jsem začala chodit na střední školu, měly jsme s Lídou k sobě blíž a ona říkala, že se těšila, až si budeme povídat jako kamarádky. Bylo to super. Vždycky jsem jí povídala, co se děje ve škole a jestli se mi líbí nějaký kluk, a ona mi ráda naslouchala a já dala vždycky na její radu.

Lída nikoho neměla, vždycky, když jsem se jí na to zeptala, říkala, že to pro ni není důležité a chce se soustředit jen na práci. Byla jsem ráda, že se od nás neodstěhovala a jsme všechny pohromadě. Já se odstěhovala až v pětadvaceti, když jsem už rok chodila s Patrikem a chtěli jsme žít spolu. Máma mi to přála, ale Lída to obrečela. Ujistila jsem ji, že za nimi budu pořád chodit, a to jsem dodržovala. Někdy jsem sebou vzala i Patrika a ony si ho zamilovaly.

Mohlo by Vás zajímat:

Míša (28): Manžel se ze dne na den odstěhoval. Prý se vrátí, až přestane syn v noci brečet

Řekla mi pravdu

Jenže maminka začala být nemocná a pár dní po svých sedmdesátých narozeninách zemřela. Byla to hrůza, takovou bolest jsem ještě nezažila. Dokonce jsem na čas šla bydlet zpátky do baráčku, abych jakoby byla s ní. Když jsem brečela, že mi máma moc chybí, Lída začala brečet také, že mi musí něco říct.

V šestnácti prý porodila holčičku, ale protože by to byl hrozný skandál, starala se o dceru její máma, aby si mohla dodělat školu. Zírala jsem na ni jako blázen. „To jsem vůbec netušila. A kde je? A jak se jmenuje?“ Prostě jsem to nechápala a Lída se na mě rozpačitě usmála: „Eva.“ Byl to pro mě strašný šok. Když jsem si všechno zpětně vybavila, jak se o mě starala, jak se se mnou učila a rozebírala se mnou vztahy, jak brečela, když jsem se odstěhovala, musela jsem odejít. Potřebovala jsem čas, abych to vstřebala. Měla jsem vztek, že mi lhaly, ale pak mi bylo líto, že mi to nikdy nemohla říct. Takže nakonec umřela moje babička a maminku ještě mám, jen se musím naučit jí tak říkat.

Mohlo by Vás zajímat:

Dagmar (64): Dceři vadí, že chodím do práce a nestarám se o její dítě. Prý jsem špatná babička

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.