Facebook
Instagram
Paní Dagmar je v důchodu, ale pracovat nepřestala. Jak sama říká, baví ji, že je neustále v kontaktu s lidmi a peníze navíc se jí hodí. To bylo v pořádku do té doby, než její dcera Romana porodila. Dagmar se nabídla, že jí bude pomáhat, ale Romanina představa byla trochu jiná. Přečtěte si její příběh.
Celý život jsem pracovala s lidmi a neskutečně mě to naplňovalo. Jak jsem odešla do důchodu, volala mi známá, že její dcera má novou pekárnu, jestli bych tam nechtěla na částečný úvazek pracovat. Neváhala jsem. Navíc velmi ráda peču, a tak jsme se domluvili, že tam budu dávat i svoje výrobky. Každodenní komunikace s lidmi mě udržuje v dobré náladě, na nějaké důchodcovské chmury nemám pomyšlení.
S manželem Jirkou máme dvě děti, syna Pavla (41) a dceru Romanu (38). Jirka žije se svou rodinou v zahraničí, ale pravidelně nám posílá fotografie a voláme si. Romana má také manžela, ale dlouho se jim nepodařilo mít dítě. Roky mi doslova plakala na rameni, že chce miminko, a já to trápení prožívala s ní. Když mi loni oznámila, že konečně otěhotněla, skákaly jsme všichni radostí. Pravda je, že jsem se bála, že už má docela vysoký věk, ale v dnešní době to je asi normální a Romana díky bohu porodila zdravou holčičku Lucinku.
Hlídala jsem ráda
Nabídla jsem jí, že budu malou hlídat, kdyby si chtěla někdy odpočinout, a Romana toho ráda využila. Chodila jsem o víkendech s kočárkem a už ve čtyřech měsících jsme ji u sebe měli přes noc. Bylo to tedy náročné, ale zvládlo se to. Sice jsem druhý den šla do práce značně unavená, ale byla jsem opravdu ráda, že vnučku můžu pohlídat.
Romana ovšem přišla s návrhem, že by chtěla hlídat Lucinku častěji. Třikrát týdně jsem po práci až do večera hlídala malou, ale pak mi Romana oznámila, že by v práci chtěli, aby zase nastoupila, a ona řekla, že ano. „Ty jsi stejně v důchodu, malá může být u tebe od rána do pěti, pak si ji vezmu,“ sdělila mi. To se mi ale nelíbilo, a ačkoliv hlídám ráda, své práce se vzdát nechci. Ji to ovšem velmi pobouřilo a nastala vášnivá debata o tom, že jsem babička a je mojí povinností se starat o vnučku.
Pohádaly jsme se
Slovo povinnost mě nadzvedlo ze židle a neudržela jsem se. „Tak dlouho sis dítě přála a teď musíš rychle do práce? To si ji ani neužiješ?!“ ale Romana si dál mlela svou o tom, že musí vydělávat a malá to snad tu chvíli vydrží. „Jakou chvíli? Takhle malé dítě potřebuje hlavně matku,“ opáčila jsem, ale ona se na mě obořila, proč jsem se tedy nabízela, že jí pomůžu, když to teď odmítám. Nelíbí se mi to ani trochu. Tolik let si přála dítě, a teď ho má a nemůže s ním zůstat doma?
Já se práce nevzdám, práci s lidmi potřebuji, každodenní kontakt s nimi mě nabíjí energií. Lucinku hlídám ráda, ale přeci jen je to malé miminko a mít ho pravidelně celý den je úplně něco jiného. Romana se urazila, její poslední věta byla, že jsem špatná babička, a odešla. Nevím, jak to dopadne, doufám, že se umoudří a budu je obě zase vídat normálně.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
