Marie (64): Místo zaslouženého odpočinku vychovávám synovy dcery. On si přitom žije jako svobodný mládenec

Když vidím chování našeho jediného syna, opravdu se stydím. Měl krásnou rodinu, ale dostatečně si ji nevážil. Chová se pořád jako nezodpovědný puberťák a nemá ani výčitky, že na nás hází svoje povinnosti. Vím, že bych měla být tvrdší, ale nějak to nejde...

Eva (32): Rodiče odmítli hlídat vnoučata. Až po čase jsem pochopila, že na to mají plné právo

Doufala jsem, že bude zodpovědný

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset v důchodu suplovat roli matky. Měli jsme s manželem velkou radost, když se náš syn oženil a narodily se mu dvě krásné holčičky. Doufala jsem, že konečně dospěje, že z něj bude zodpovědný otec. Že si bude vážit toho, co má. Bohužel idylka netrvala dlouho. Petr se nejspíš v rodinném svazku cítil příliš svázaný, a tak začal dělat blbosti. Netrvalo dlouho a přišla nevěra, a pak rozvod – a všechno se zhroutilo. Dokonce jsem se snažila svou snachu přesvědčit, aby mu dala ještě šanci, ale ta se mi vysmála. Nejspíš brzy pochopila, že on se asi nezmění, a nebude čekat, až to udělá znovu.

Dost špatně jsem to nesla, ale doufala jsem, že se ten náš kluk aspoň pochlapí a postará se o holky ve dnech, na kterých se dohodli. Jenže to jsem se také dost spletla. Opět mu to vydrželo jen chvíli. A jelikož bydlíme blízko něho, začal nás s manželem víc a víc využívat. Teď u nás vnučky tráví víc času než u vlastního táty.

„Mami, zdržím se zase dnes v práci, můžeš holky vyzvednout?“ píše mi syn skoro každý týden. Ze začátku jsme s manželem hlídali rádi. Ale když se to začalo stávat pravidlem, došlo nám, že něco není v pořádku. Lítali jsme kolikrát s holkami i ráno do školy, pak je vyzvedávali z družiny a vedli na kroužek. A i když Petr sliboval, že přijde dřív, kolikrát u nás už zůstaly. Udělali jsme úkoly, dali jim večeři...

Kamila (68): Na oslavě vnoučat jsem se cítila zbytečná. Drahé dárky přebily moji lásku i snahu

Nedokážu jeho zoufalé prosby odmítnout

Když má tedy Petr holky u sebe, často je k nám „odloží“. Prý na chvilku, ale kolikrát u nás i přespí. Neříkám, že by mi vadilo mít je kolem sebe – jsou to zlatíčka. Ale když tohle zažíváte skoro každý týden, už se necítíte jako milující babička, spíš jako chůva a služka. Máme s manželem také svoje zájmy a občas nějaké zdravotní problémy, ale na to se náš synáček vůbec neohlíží.

Umí to s námi. Tedy hlavně se mnou. Kolikrát bych chtěla říct ne, ale nedokážu to. Nedokážu jeho zoufalé prosby odmítnout. A pak si vyčítám, jak jsme večer unavení. Nejvíc mě ale mrzí, že jemu to není líto. Že si nechce ten určený čas s holkami pořádně užít. Stačí mu kolikrát, že je vidí pár hodin večer.

Nedávno jsem ho navíc zahlédla. Byl rozesmátý, ruku v ruce s nějakou mladší ženou. A ani si mě nevšiml. V práci tedy rozhodně nebyl, a já byla pořádně vytočená.

Snažila jsem se mu pak domluvit. Řekla jsem mu, že není v pořádku, jak to vede, že se musí víc věnovat svým dcerám. Ale jeho to nijak moc netrápí. „Mami, co zase řešíš, mám toho hodně a holky jsou u vás rády, vždyť to víš,“ odbyl mě. A já zase nic neřekla. Nedokážu na něj být tvrdá, ačkoliv vím, že bych měla.

Hana (64): Chtěla jsem syna ochránit před zlatokopkou, místo toho jsem ztratila jeho důvěru

Nechápu, proč je takový

Občas přemýšlím, kde jsme udělali s manželem chybu. Vždycky byl slušný, vnímavý, pomáhal mi, staral se. A já měla hřejivý pocit, že ho vypouštím do světa jako pořádného chlapa, co se dokáže postarat o sebe i svou rodinu. Jenže to jsem se spletla. Teď má třicet sedm a chová se jako nezodpovědný kluk. O jeho bývalé ženě si můžeme myslet cokoliv, ale co je jisté – holky ji mají rády a ona se jim věnuje naplno. Což se o Petrovi říct opravdu nedá. Kolikrát se ani nezeptá, jak se měly ve škole. Anebo je stejně pořádně neposlouchá a řeší si svůj život.

Jsem z něj upřímně zoufalá, na nějakou převýchovu už samozřejmě není čas. Neposlouchá žádné rady ani výtky. Nemá výčitky a chová se, jako by všechno bylo v pořádku. Bere samozřejmě, že jsme nablízku a kdykoli připraveni mu pomoci. Aby se mohl zdržet v práci, i po práci. Co a kde přesně dělá, raději nezjišťuji, určitě bych se zase rozčílila.

Vím, že jsem možná naivní, ale pořád v sobě živím naději, že dostane rozum. Že jednoho dne pochopí, jak důležité je být tátou. A že si přestane myslet, že jsme tu jen proto, abychom zachraňovali jeho selhání.

Zdeňka (58): Když snacha v telefonu odhalila svou pravou tvář, zhroutil se mi svět. Nakonec to ale byla ta nejlepší lekce v mém životě

Názor vztahového terapeuta

Podstata případu není v tom, jaký je Petr, ale v tom, proč uspořádání, které Marii vyčerpává, tak spolehlivě drží. Drží proto, že vyhovuje všem zúčastněným. Petrovi zjevně, vnučkám také, protože mají místo, kde je klid a někdo se jim věnuje. A svým způsobem i Marii, což je ta část, kterou říká jen napůl.

Marie píše, že holky jsou zlatíčka a že jí nevadí mít je kolem sebe. To není zdvořilostní věta. Kdyby přestala být k dispozici, přišla by i o každodenní kontakt s vnučkami a o roli, která jí dává smysl. Věta „nedokážu říct ne“ proto nepopisuje neschopnost, ale volbu mezi dvěma nepříjemnostmi, kde Marie zatím pokaždé vybírá tu, kterou zná. Dokud si to nepojmenuje, bude se ptát na špatnou otázku. Ptá se, jak přimět syna, aby dostal rozum. To není v její moci. V její moci je jediné, a to za jakých podmínek bude pomáhat.

V příběhu popisu chybí ještě jedna strana. Pokud má Petr určené dny a systematicky je nevyužívá, je to informace, která patří do vztahu mezi ním a matkou dětí. Marie tím, že mezeru trvale zaplňuje, způsobuje, že se problém nikde neprojeví.

Realistická změna pro Marii nevypadá jako odmítnutí, ale jako přechod od neomezené dostupnosti k dostupnosti vymezené. Rozdíl je v tom, kdo určuje podmínky. Domluvené dny předem místo zpráv v pět odpoledne. Jasně řečené, že hlídání ve všední ráno nebo přes noc je výjimka, ne standard. A hlavně zásada, že se o pomoc žádá s předstihem, nikoli oznamuje. Vnučky o babičku nepřijdou, spíš naopak. Vztah, který stojí na pravidelnosti, bývá pro děti jistější než vztah, který funguje jako záložní řešení.

Marie by měla počítat s tím, že první reakce bude nepříjemná. Kdo si zvykl na neomezenou dostupnost, vnímá její omezení jako křivdu, ne jako korekci. Petr pravděpodobně zkusí výčitku i dojemnou prosbu, protože obojí dosud fungovalo. To, že to bude nepříjemné, není důkaz, že se Marie rozhodla špatně.

K otázce, kde s manželem udělali chybu. Chování dospělého třicátníka se na výchovu spolehlivě převést nedá, ostatně Marie sama píše, že jako mladý byl slušný a ohleduplný. Rozvod bývá zlom, po kterém se u některých na několik let vrátí režim mládence. Marie odpovídá za přítomnost, ne za minulost. Praxe posledních dvou let je její a tu změnit může.

Zbývá naděje, že syn jednou pochopí. Není nesmyslná, ale má podmínku. Dokud důsledky jeho jednání nese někdo jiný, nemá Petr důvod cokoli přehodnocovat. Nejde o trest ani o to nechat vnučky bez zázemí. Jde o to, že lidé obvykle mění své zvyky až ve chvíli, kdy narazí na odpor. Marie by se zároveň měla připravit i na variantu, že se Petr nezmění, a rozhodnout se tak, aby s tím dokázala žít.

Mgr. Pavel Pařízek Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, který usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].