Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Adéla si vždy myslela, že drží rodinu pohromadě. Když se však začali sbližovat její tichá tchyně a osamělý otec, otřáslo to jejími představami...
Vždycky jsem měla pocit, že jsem tmel, který drží celou naši rodinu pohromadě. Ne Marek, můj manžel, který se raději vyhýbá napětí, ani naše děti, které – ač jsou úžasné – žijí ještě ve svém dětském světě. To já všechno zařizuji tak, aby to fungovalo. Pamatuji na svátky, narozeniny, výročí. Vařím, volám, domlouvám. Starám se o to, aby se všichni scházeli, aby nedocházelo k trapným situacím.
Všechno jsem zařizovala
Na jedné straně mám svou tchyni, vdovu už sedm let. Tichá, téměř neviditelná, věčně někde stranou. Vždycky ve stejném šedém svetru a s laskavým úsměvem, který nic neříká. Tolik let je součástí naší rodiny, a přesto mám někdy dojem, že ji stále neznám. Nestěžuje si, o nic neprosí, neupozorňuje na sebe. Když jí děti skáčou po kolenou, jen se usmívá. Když všichni mluví o něčem důležitém, mlčí.
Na druhé straně je můj otec, Jan. Typ organizovaný až do morku kostí. Inženýr každým coulem, dochvilný, věcný, strohý. Po maminčině smrti se trochu otevřel, ale stále je z něj cítit ten chlad. Nikdy nebyl duší společnosti. Říkal, že emoce jsou jako šroubky – pokud nesedí, je třeba je vyměnit, a ne se v nich nimrat. Oba jsou osamělí. To je fakt. Ale nějak mě nikdy nenapadlo, že právě oni dva by mohli…
Narozeniny dětí jsou dvojí příležitostí, protože jsou zářijová dvojčata. Vždycky je slavíme u nás doma. Chystám na oslavu celý dům: koláče, oběd, balónky, dort, dokonce i hudbu z reproduktoru, protože děti rády tančí na koberci. Tentokrát, během oběda bylo něco jinak.
Měla jsem podezření
Tchyně a můj otec seděli vedle sebe, povídali si, smáli se, nakláněli se k sobě. Měli takové jiné pohledy, jako by ona říkala něco, co ho opravdu zajímalo, a on něco, co ji opravdu bavilo. Bylo to divné.
Když už hosté odešli, sedla jsem si vedle Marka na gauč. Napila jsem se už studeného čaje a zeptala se: „Marku… všiml sis něčeho divného mezi tvojí mámou a mým tátou?“
„Co máš na mysli?“ Ani neodtrhl zrak od obrazovky.
„No já nevím… nějak se k sobě tak divně přiblížili. Hodně si povídali.“
„Možná se nudili. Dej pokoj, vždyť je to absurdní.“
Tu noc jsem moc dobře nespala. Zdálo se mi, že sedíme všichni u stolu a tchyně s mým otcem se drží za ruce. Moje zesnulá maminka stála u dveří a dívala se na mě s výčitkou.
Začalo to nevinně
Nejdřív jsem si myslela, že možná oba chodí na hřbitov – ona za svým manželem, on za maminkou. Možná ta setkání byla opravdu náhodná. Ale pak táta zmínil, že mu tchyně po návštěvě hrobů navrhla kávu. Zeptala jsem se na to jen tak mimochodem, u oběda.
„Jen tak?“ Zvedla jsem obočí.
„Jen tak. Popovídali jsme si, vypili kávu.“
Během následujících dní jsem si začala všímat drobností. Otec, který nikdy neměl rád obchody, z vlastní vůle šel do jednoho farmářského obchodu, kde – jak se později ukázalo – tchyně často kupuje jablka a med. Jednoho dne taky přijel ke mně a protože tchyně u nás zrovna nebyla na obědě, prohodil jen: „A, škoda, že nepřišla.“
„No, no, tati. Nepoznávám tě. Nákupy, káva, společenské návštěvy… Něco se chystá?“
„A co by se mělo chystat?“ odsekl, ale po chvíli dodal tišeji: „Potřebuji si s někým promluvit, ne?“
„Jasně. Jenom… moje tchyně?“
„A co je s ní? Milá žena, trochu osamělá, jako já. Vždyť neplánujeme svatbu, jen si povídáme.“
Nemohla jsem tomu uvěřit
O týden později jsem pozvala tchyni na čaj. Přišla s koláčem, jako vždycky, ale vypadala jinak. Měla nový šátek, nalakované nehty, lehce narůžovělé tváře. Seděly jsme v kuchyni, děti byly ve svých pokojích, Marek v posilovně.
„Scházíte se s mým tátou?“ zeptala jsem se bez obalu.
„Ano… občas se stane.“
„A… jak to začalo?“
„Prostě. Nejdřív rozhovor u hrobu, pak káva. Tvůj otec je dobrý posluchač.“
Nevěděla jsem, co říct. Přede mnou seděla žena, kterou jsem znala léta jako vyhaslou, tichou, pokornou. A teď – ač mluvila klidně – byla jakoby živější, přítomnější.
Další víkend jsme dělali oběd u nás. Obyčejná neděle – vývar, pečeně, tvarohový koláč. Pozvali jsme rodiče, jako vždycky. Jenže tentokrát přišel otec dříve a… s mou tchyní. Sedli si vedle sebe ke stolu. Povídali si polohlasem, smáli se. V jednu chvíli náš syn vyhrkl: „Mami, jsou teď babička a dědeček pár?“
Nastalo ticho. Otec se usmál, tchyně sklopila zrak. Marek se na mě tázavě podíval. Neodpověděla jsem.
Všichni to viděli
Když děti odběhly do pokoje a my zůstali sami, Marek promluvil první: „Ty to vidíš?“
„Vidím,“ řekla jsem. „A nevím, co si o tom myslet.“
„Je to divné,“ zamumlal. „To… nesedí. Vždyť jsou to naši rodiče.“
„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale asi se nás neptají na svolení.“
Po tom obědě jsem už nedokázala předstírat, že je všechno v pořádku. Sešla jsem se s tátou v jeho bytě. Hned při vstupu jsem přešla k věci.
„Můžeš mi vysvětlit, co se vlastně děje mezi tebou a mou tchyní?“
„Adélo… jsme dospělí. Scházíme se, povídáme si. Na tom snad není nic špatného, ne?“
„Chováš se jako puberťák. Je to moje tchyně.“
„A já jsem tvůj otec, ne dítě. Mám právo na vlastní rozhodnutí.“
Pocítila jsem vztek. Ne kvůli jeho slovům, ale kvůli jejich tónu – klidnému, sebejistému. Jako by neviděl nic nevhodného na tom, co dělá.
Nerozuměla jsem jim
Téhož dne jsem jela za tchyní. Pustila mě dovnitř s úsměvem, ale rychle si uvědomila, že jsem nepřišla na přátelskou návštěvu.
„Co to vyvádíš?“ zeptala jsem se. „Vždyť v téhle rodině děláš zmatek jako nikdy předtím.“
„Celý život jsem byla nikdo. Někdy si člověk musí konečně říct: dost.“
„Na úkor naší rodiny?“
„Já už rodinu nemám,“ řekla tiše. „Mám vzpomínky, osamělé večery, a teď, poprvé po letech, mě někdo vidí. Když zemřel můj manžel, cítila jsem úlevu. Vím, jak to zní, ale bylo to tak. Už nekřičel, už neměl žádné požadavky, nečekal s hodinkami v ruce, jestli je oběd hotový.“
Mlčela jsem. Tchyně se dívala někam stranou.
„Tvůj otec pro mě není žádné velké dobrodružství. Nejde o vášeň, ale o to, že se ptá, jestli je mi teplo, směje se mým vtipům, všimne si, když mám novou sponku ve vlasech.“
Podívala se na mě nejistě.
„Tolik let mě nikdo neposlouchal, ani se neptal, jestli něco nepotřebuji. Já jsem se taky neptala. Prostě jsem žila vedle.“
Něco se ve mně pohnulo, ale ještě jsem nebyla připravená jí to říct nahlas.
Dali jsme jim šanci
Nechtěla jsem organizovat další rodinné setkání, ale Marek naléhal. Narozeniny jeho bratra, náš dům, jako vždycky. Děti se těšily, tak jsem souhlasila.
Tchyně a otec přišli spolu. Drželi se blízko sebe, mluvili tiše, ale bez skrývání. Táta jí vzal kabát tak přirozeně, jako by to dělal léta. Nebylo v tom nic přehnaného. Prostě péče, přítomnost.
Seděli vedle sebe u stolu. Děti se smály, Marek byl napjatý, ale mlčel, a já jsem se dívala, jak otec nakládá Barboře brambory, jak se ona směje jeho historkám, ačkoliv jsem je všechny znala. V jednu chvíli ji otec políbil na tvář. A tehdy mě něco zasáhlo – že můj otec nevypadá jako inženýr s kamennou tváří, ale jako člověk.
Večer, když děti šly spát, jsme si s Markem sedli v obývacím pokoji.
„A co ty na to?“ zeptal se.
„Je to jejich volba. A myslím, že poprvé cítím, že tvoje máma a můj táta jsou opravdu šťastní.“
Marek přikývl. Nebyl si jistý, já taky ne. Ale něco se ve mně uklidnilo.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
