Marie (58): Slabšího syna jsem chránila, o toho silného jsem přišla. Dnes je pro mě cizincem

Mám dva syny, Tomáše a Petra. Tomáš je starší o tři roky a odjakživa citlivější. Když byl malý, budil se ze spaní s pláčem, bál se tmy, cizích lidí, hlasitých zvuků. Petr byl jiný. Tvrdší. Samostatnější. Už ve školce si uměl vybojovat hračku, když mu ji někdo vzal. Neplakal, když upadl. Zvedl se, oprášil kolena a běžel dál.

Soňa (45): Vychovala jsem z dětí knihomoly, ale manžel mi to vyčítá. Prý jsou to vyhozené peníze

Chtěla jsem chránit slabšího syna

Možná právě tehdy jsem začala dělat první rozdíly. Tomáš mě potřeboval víc, říkala jsem si. Byl křehký. Petr byl silný. Ten to zvládne. A tak jsem Tomášovi odpouštěla všechno – zapomenuté úkoly, rozbitá okna, poznámky ze školy. Když něco provedl, vždycky jsem našla vysvětlení. Učitelka si na něj zasedla. Spolužáci ho provokovali. On za to vlastně nemohl.

Když něco provedl Petr, byla jsem přísná. „Ty přece víš, co je správné,“ říkala jsem mu. „Ty nejsi jako bratr.“ Myslela jsem to jako pochvalu…

Pamatuji si jeden večer, bylo jim asi deset a třináct. V obýváku ležela rozbitá váza. Tomáš tvrdil, že ji Petr shodil ze stolu. Petr mlčel. Jen se na mě díval. Čekal. A já bez váhání zvýšila hlas na něj: „Proč to děláš? Nemůžeš být opatrnější!“ Petr otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel. Jen přikývl. Tenkrát jsem si myslela, že je rozumný. Dnes vím, že rezignoval.

Drahuška (63): Vychovala jsem ze syna sobeckého člověka. Jeho reakce mě paralyzovala

Starší syn nedokázal být samostatný a zodpovědný

Takových dní bylo víc. Tomáš se dostal na střední školu jen s odřenýma ušima. Když propadal z matematiky, chodila jsem do školy prosit, vysvětlovat, hledat doučování. Když Petr přinesl domů trojku, dívala jsem se na něj zklamaně. „Máš na víc,“ říkala jsem. „Nedělej mi ostudu.“ Nikdy jsem si nepřipustila, že tohle „má na víc“ je jen jiná forma nátlaku.

Tomáš zůstal doma dlouho. Nedokončil střední, střídal práce. Vždycky se něco pokazilo – šéf byl nespravedlivý, kolegové závistiví. A já ho bránila. Před všemi.

Petr odešel brzy na kolej do jiného města. Volal zpočátku často. Pak méně. A nakonec skoro vůbec. Říkala jsem si, že to tak chodí. Děti se osamostatní.

Milan (70): Tvrdě jsem dřel, abych vydělal peníze. Dětem je nedám, chci z nich vychovat silné a samostatné lidi

Pravda se postupně odkrývala

Pravda se začala drát na povrch až po manželově smrti. Seděli jsme s Petrem u kuchyňského stolu. Přijel vyřídit dědictví. Byl klidný, zdvořilý. Cizí.

Tomáš mezitím zase přišel o práci. Tvrdil, že mu křivdí. Že ho všichni podceňují. Chtěl po mně peníze, chtěl, abych za něj volala bývalému šéfovi.

„Mami, to už stačí,“ řekl tehdy Petr tiše. Podívala jsem se na něj nechápavě. „Celý život ho kryješ. A mě jsi učila, že spravedlnost je důležitá.“ Cítila jsem, jak se mi v hrudi zvedá odpor. „Ty mu závidíš,“ vyhrkla jsem. „On to měl těžší.“

Petr se zasmál. Nebyl to veselý smích. „Těžší? Víš, kolikrát jsem vzal vinu na sebe, jen abys byla spokojená? Víš, kolikrát jsem slyšel, že on je slabý a já silný, takže to vydržím?“ Chtěla jsem mu skočit do řeči, ale nedal mi šanci. „Já jsem nebyl silný, mami. Já jsem jen pochopil, že když budu mlčet, bude doma klid.“

Helena (64): Své děti jsem učila skromnosti a empatii. Nemůžu uvěřit, že se teď hádají o každou korunu

Staré rány již nevyléčím

To ticho, které pak mezi námi zůstalo, bylo těžší než všechny ty roky předtím. Začala jsem si vybavovat drobnosti. Jeho pohledy. Jeho sevřené rty. To, jak se přestal hádat. Jak přestal cokoliv vysvětlovat. Ne proto, že by neměl pravdu. Ale protože věděl, že ji stejně neuslyším.

Tomáš stojí vedle mě dodnes. Pořád má důvody, proč svět není spravedlivý. Pořád očekává, že ho ochráníme. Já a kdokoliv další. Petr přijíždí jen na Vánoce. Sedí u stolu rovně, mluví zdvořile, ale mezi námi je sklo. Neprůhledné, tlusté. Když se ho pokusím obejmout, jeho tělo zůstane strnulé. Neodtáhne se. Jen tam není.

Snažila jsem se to napravit. Říct mu, že jsem to tak nemyslela. Že jsem jen chtěla chránit slabšího. Ale on mě zastavil. „Ty jsi nechránila slabšího,“ řekl klidně. „Ty jsi z něj udělala slabého. A ze mě někoho, kdo si o pomoc nikdy neřekne.“

Ta věta mě pronásleduje. V noci ji slyším znovu a znovu. Poprvé v životě si nejsem jistá, jestli to, čemu jsem říkala láska, nebyl jen strach. Strach, že jedno dítě ztratím. Zatím jsem pomalu, nenápadně, ztratila druhé.

Dagmar (44): Syn má doma plnou lednici, ale peníze vyhazuje za fastfood. Jako matka jsem selhala

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].