Irena (67): Nevyslyšela jsem manželovo poslední přání, a tak mi ho připomněl ze záhrobí

Vždycky, když jsme s Frantou (69) řešili, co bude po naší smrti, měl manžel jasno. Nechtěl do rakve ani do urny. Přál si rozptyl.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivana (39): Otec přes deset let nežije. Poprvé od jeho smrti se mi zjevil a měl k tomu důvod

Výhrůžka

Nad posledním přáním manžela jsem vždycky kroutila hlavou. Já jsem třeba měla jasnou představu, že chci být pohřbena do rakve. Ani nevím proč, ale představa, že mě mají doma moje děti v urně, mě děsila. Rozptyl jsem si nepřála z toho důvodu, že mi to přišlo jako neúcta ke mně samotné. Manžel to měl jinak.

Vždycky říkal, že jediné, co si po smrti přeje, je právě rozptyl. Dokázali jsme se nad tím i pohádat. Hlavně při představě, že by manžel zemřel dřív než já. Pokaždé, když jsme se o tom bavili, jsem mu říkala: „Na to zapomeň, pokud zemřeš dřív než já, chci tě mít doma v urně, abys mě tady hlídal a já měla pocit, že jsi tady se mnou.“

Ten na to reagoval podle svého: „Slibuji ti, že pokud umřu první a ty mě nenecháš rozptýlit u nás na zahradě a dáš mě do urny, budu tě strašit.“ Pak se začal ďábelsky smát. On měl pro rozptyl jasný důvod. Náš dům stavěl holýma rukama, zahradu vypiplal taktéž svépomocí. Zkrátka si přál, aby po smrti ležel tam, kde to má rád a je to jeho dílo.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (61): Manžel za mnou chodil i po smrti. Musela jsem jeho duši požádat, aby už se nevracela

Jeho přání jsem nevyslyšela

Jestli jsme to přivolali my, nebo to byl osud, nevím, ale manželovi zjistili rakovinu. Nejprve to vypadalo, že prvotní léčba zabrala. Jenže po pár letech se vrátila, a to v daleko horším stádiu. Po dvou letech, kdy docházel na injekce, se ukázalo, že mu metastáze rostou i do kostí. Začal trpět silnými bolestmi. Po každé návštěvě u doktora dostal silnější léky.

Nejspíš už v této době cítil, že se blíží jeho konec, a tak mi velmi často připomínal: „Nezapomeň na moje přání. Chci být rozptýlen na naší zahradě.“ Já se na něj zlobila, že vůbec o něčem takovém mluví, ale podle jeho očí bylo vidět, že jeho život vyhasíná. Zemřel nakonec v nemocnici, kam jsem ho pro šílené bolesti musela nechat odvézt.

Jeho odchod byl pro mě skutečně bolestivý. Prožila jsem s ním většinu svého života. Přesto jsem se rozhodla, že mu poslední přání nesplním. Nechala jsem manžela zpopelnit. Urnu jsem si vzala domů a postavila jsem ji na poličku k naší fotce ze svatby. Miloval muškáty, takže jsem urnu dala za květináč s muškátem.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (63): Vnuk prý mluví s mým zemřelým manželem. Nevěřila jsem mu, jenže se stalo něco zvláštního

Dával mi najevo, že jsem neposlechla

Už první den, co jsem měla Frantu doma, se něco stalo. Odešla jsem na nákup, a když jsem se vrátila, květináč, který stál před urnou, byl na zemi, všude rozsypaná hlína. Nedávalo smysl, jak se taková věc mohla přihodit. Květináč byl poměrně dost daleko od kraje, žádný průvan, neměl jak sám od sebe spadnout.

Hlínu jsem naházela zpět a znovu ho postavila před urnu. Druhý den se to stalo znovu. Šla jsem na zahradu, a když jsem se vrátila, květináč byl zase na zemi. Napadlo mě něco šíleného. „Franto? To děláš ty?“ zeptala jsem se do ticha. Nechtěla jsem se nechat zastrašit a znovu jsem muškát před urnu postavila. Naposledy spadl, když jsem byla doma a vařila jsem si náš oblíbený čaj.

„Ty se vážně zlobíš, že jsem tě nenechala rozptýlit?“ znovu jsem se ptala směrem k urně. Přišlo mi to najednou velmi líto. Pozvala jsem svoji dceru a syna. Rozptyl manžela na naší zahradě jsme provedli společně. Od té doby muškát už nikdy nespadl. Promiň, Franto, že jsem neposlechla.

Mohlo by Vás zajímat:

Petra (32): Na výročí úmrtí mého dědečka se doma zastavily hodiny, které sám vyrobil

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.