Petra (32): Na výročí úmrtí mého dědečka se doma zastavily hodiny, které sám vyrobil

Každý máme ve svém životě někoho, na kom nám záleží úplně nejvíc. U mě to byl  dědeček. Brala jsem ho za svého největšího přítele. Jeho odchod pro mě byl velmi těžký. Proklínala jsem celý svět.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (26): Než můj milovaný dědeček odešel na druhý břeh, dal mi svoje staré psací pero. Má magickou moc

Dětství s dědou

Děda Franta byl otcem mojí mamky. I ona k němu velmi vzhlížela. Když vzpomínala na zážitky z dětství, vždycky vyprávěla hlavně o svém taťkovi, tedy mém dědečkovi. Byl to správný chlap. Věděl, jak se chovat k ženám, ale současně měl uvnitř ukryté malé dítě. Vymýšlel společně se mnou a mými bratranci různé vylomeniny.

Od babičky dostal vždycky akorát vynadáno, ale jemu to za to stálo. Ona byla ta, která, když nás hlídali, vařila a vychovávala nás. O dědovi bych mohla vyprávět tolik příběhů. Například, jak nás nechal jako malé děti střílet z diabolky nebo jak jsem mu kus cesty domů seděla na klíně, když řídil náklaďák. Jeho největším koníčkem byly hodiny. Jedny mi vyrobil a daroval.

Byla jsem jeho jediná vnučka, jinak měl tři vnuky. Byli jsme neskutečná parta, která u nich na chalupě každé léto zlobila celou vesnici. Větší vzor než ve vlastním otci jsem měla v dědečkovi. Netušila jsem, že přijde den, kdy děda odejde. Smrt pro mě byl neznámý pojem.

Mohlo by Vás zajímat:

Marcela (34): Těsně před smrtí mi táta dal slib. Věřím tomu, že mi syna poslal právě on

První rok bez dědy

Za dědou jsme jezdili, i když už jsme vyrostli. Stále nás to k němu táhlo. Sice už jsme nelezli po stromech, ale čas strávený s dědou byl stále něčím výjimečný. Na oplátku jsme něco učili my jeho. Například práci s počítačem a internetem. Děda až na šedivé vlasy a špatný sluch vypadal stále stejně.

To, že je na smrt nemocný, jsme nikdo nepoznali. Dokonce ani babička ne. Měl rakovinu v tom nejhorším stádiu a metastázy po celém těle. Vlastně jsme se to dozvěděli, až když děda umřel. Já si přišla velmi podvedená a světem zrazená. Sama sebe jsem přesvědčovala, že je to zlý sen a že můžu ráno vstát a jet za dědou.

Po pohřbu mi teprve začalo docházet, o koho jsme přišli. O toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Doufala jsem, že až budu mít jednou děti, děda tady ještě bude. První rok bez dědy byl velmi těžký. Psychicky náročný a smutný. Když se blížilo datum, kdy zemřel, cítila jsem se ten den divně.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (25): Koupila jsem auto po zemřelém, mám pocit, že mě hlídá. Jednou mi dokonce zachránil život

Na výročí se zastavily hodiny

Zemřel v devět hodin ráno. Po roce ve stejný den se nám ráno v devět hodin zastavily hodiny. Byly to hodiny, které mi děda vyrobil. Nešly za živého boha rozchodit. Padla na mě úzkost. Nejdřív děda a teď hodiny, které vyrobil holýma rukama. Baterií to nebylo, manžel je rozebral a tvrdil, že vše je tak, jak má být.

Nechápala jsem to. V samém smutku jsem usedla k fotografiím s dědou. Celý den jsem ležela ve vzpomínkách. Probrečela jsem se ke smíření s jeho odchodem. K večeru jsem pocítila jistou úlevu. Album jsem zavřela s tím, že by si děda nepřál, abych truchlila. Druhý den ráno se hodiny před devátou zase rozchodily, bez cizího přičinění. Děje se to každý rok od té doby, co děda zemřel.

Mohlo by Vás zajímat:

Zorka (22): Každý večer ve stejnou hodinu cítím, že babička přišla na náš pravidelný čaj. Skoro jsem zapomněla, že už rok nežije

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.