Facebook
Instagram
Marcela měla velmi silné pouto se svým tatínkem. Sám ji vychoval a byl tu vždy pro ni. Chtěla mít své děti, aby jim předala stejnou lásku. Bohužel se ukázalo, že je neplodná. Přišla další rána v podobě rakoviny, kterou otec měl. Když zemřel, stal se zázrak.
Můj táta pro mě byl vším. Byl to můj tatínek, nejlepší kamarád, důvěrník a dokázal nahradit i roli mojí matky, která mě opustila. Připravil mě do života, jak nejlépe dokázal.
Táta s velkým T
Bylo mezi námi velmi silné pouto. Uměl být i přísný, ale já věděla, že se jen snaží ze mě vychovat slušného člověka. Byl vždy se mnou, když jsem měla nějaké trápení. Slavil se mnou moje první úspěchy. Podporoval mě v tom, co mě bavilo. Nikdy mi neřekl: „Počkej chvíli, teď nemám čas.“ To jsem slýchávala u svých kamarádek, když žadonily o pozornost rodičů.
Nic se nezměnilo, ani když se ze mě stala dospělá žena. Stále jsme byli v kontaktu. Provozovali jsme spolu naše společné hobby, což byly šachy. Málokdo je umí tak dobře jako já s tátou. Každou neděli jsme se sešli nad dobrým čajem a dali si malý turnaj. Když jsem se ve dvaceti zamilovala, doufala jsem, že se Milan bude tátovi líbit. Chtěla jsem od něj požehnání pro naši lásku. Naštěstí se taťkovi líbil a já nemohla být šťastnější. Jenže znáte to, nic netrvá věčně. Čekalo mě zdrcující zjištění.
Já matkou nikdy nebudu
Po pěti letech jsme se s Milanem rozhodli založit rodinu. Po roce úporného snažení jsem si vyslechla od doktora drsnou pravdu. Nemůžu mít děti. Jsem neplodná. Padla jsem na dno. Moc jsem si přála syna. Chtěla jsem napravit chyby své matky. Nemohla jsem v sobě najít sílu se tomu postavit.
Byl to opět táta, kdo mi pomohl se znovu postavit na nohy. „Neplač princezno,“ uklidňoval mě a hladil mě po hlavě jako malou holčičku. Nevím, jak se může žena smířit s takovou realitou, ale musela jsem to v sobě potlačit a prostě zase žít. Sotva jsem zamáčkla jednu bolístku, čekala mě další.
Táta měl rakovinu, kterou přede mnou tajil. Zjistila jsem to omylem. U něj doma se válela lékařská zpráva, ve které stálo, že jeho stav je neléčitelný. Jinými slovy čekal na smrt. Znovu jsem šla ke dnu. Toho, že má bolesti a trpí, jsem si nevšimla. Chtěl mi to zatajit až do samého konce.
Táta mi poslal syna
Odmítl ležet v nemocnici a čekat na nejhorší pod hromadou léků. Dohodli jsme se, že bude bydlet u nás. Díkybohu na to kývl. Byla jsem šťastná, že ho mám doma. Jen si nepřál lítost a zbytečnou péči. Chtěl, abychom dělali, že se nic neděje. To mu bylo podobné. Já se tím řídila. Cítila jsem ale, že den jeho odchodu se blíží, a on to zjevně taky věděl.
Jednou večer, když ležel velmi unavený v posteli, jsem za ním šla. Chytla jsem ho za ruku a mlčky seděla. Podíval se na mě a řekl: „Jsi to nejdražší, co v životě mám. Neboj se, bude to dobré. Já se smrti nebojím.“ Tekly mi slzy proudem, byl tak smířený s tím, co má přijít.
„Až odejdu, někoho ti sem pošlu, bude to takový malý zázrak,“ dodal a zavřel oči. Políbila jsem ho na čelo a ještě řekla: „Mám tě moc ráda, tati, a tak to bude napořád.“ Cítila jsem, že je táta slabý. Ráno už své oči neotevřel. Usnul napořád. Čekala bych, že se zhroutím a odvezou mě do ústavu. Dal mi ale sílu, to zvládnout. A kdo je ten, koho mi taťka poslal? Náš malý syn. Týden po jeho smrti, jsem zjistila, že jsem těhotná. Škoda, že se syn dědečka nedočkal.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
