Lenka (35): Manžel mě poslal na houby samotnou. V lese jsem nečekaně našla společníka, co mi skutečně naslouchá

Jmenuji se Lenka. Je mi třicet pět let a, přestože se můj život mohl na první pohled zdát klidný a uspořádaný, uvnitř jsem dlouho cítila, že mi něco chybí. S Pavlem, mým manželem, jsme spolu už přes deset let. Naše manželství nebylo špatné – žádné hádky, žádné nevěry, žádná dramata. Právě to ticho, rutina a prázdnota mezi námi mě začaly dusit. Pavel se léta soustředil hlavně na práci, vracel se domů unavený a ponořený do telefonu. Měli jsme krásný dům a všechno, o čem jsem dřív snila, ale žádná věc nedokázala nahradit teplo a zájem, kterého se mi od něj nedostávalo.

Irena (34): Tchyně kritizovala děti kvůli mobilům, po výletu na houby změnila názor

Společník se našel sám

Mojí celoživotní vášní je houbaření. Vůně lesa, měkký mech pod nohama a radost z plného košíku pro mě byly vždy únikem od všeho. Každý rok jsem Pavla prosila, aby šel se mnou, aby alespoň jednou sdílel můj svět. Vždy měl ale nějakou výmluvu – práci, únavu, nebo prostě jen poznámku, že je to nuda. Chtěla jsem tak málo, jen aby byl se mnou mezi stromy, jako když jsme byli mladí a zvědaví jeden na druhého. Když jsem se ho naposledy s nadějí zeptala, jestli půjdeme o víkendu do lesa, odbyl mě, aniž by na mě pohlédl. „Běž sama, když je to pro tebe tak důležité,“ řekl chladně. A tak jsem šla.

Les mě přivítal tichem, které uklidňovalo mé roztěkané myšlenky. S každým krokem jsem cítila, jak ze mě opadává napětí. Když jsem se sehnula pro prvního hříbka, uslyšela jsem kroky. Otočila jsem se a uviděla muže s proutěným košem. Usmál se a pochválil můj úlovek. Dali jsme se do řeči a já se cítila nečekaně dobře. Jeho smích byl upřímný a slova přirozená. Zeptala jsem se ho, jestli sem chodí často.

„Tohle je moje útočiště,“ odpověděl s náznakem melancholie. Ta slova se mě dotkla. I já jsem přece od něčeho utíkala – od prázdnoty doma a od Pavlovy lhostejnosti. Zbytek cesty jsme šli vedle sebe, a i když jsme si povídali jen o houbách, cítila jsem, že mě někdo skutečně vnímá a poslouchá.

Magdaléna (34): Z nenápadného kolegy se na houbách vyklubal muž mého života

Rozuměl mi jako nikdo jiný

Od toho dne jsem začala chodit do lesa častěji. Zpočátku jsem si namlouvala, že je to jen kvůli houbám, ale v hloubi duše jsem věděla, že doufám, že ho potkám. A téměř vždy tam byl. Naše setkání, zprvu zdánlivě náhodná, se stala pravidelnými. Rozhovory o houbách brzy přešly k osobnějším tématům – k práci, radostem i starostem. Marek, jak se jmenoval, měl v sobě klid, který mi chyběl. Když mluvil, díval se mi do očí a skutečně naslouchal.

Jednoho dne jsme seděli na padlém kmeni a mluvili o tom, jaké to je cítit se sám, i když žijete s někým. Zeptal se, jestli můj manžel ví, jak je pro mě les důležitý. Přiznala jsem, že se mnou nikdy nebyl, protože to nechápe. V tu chvíli se naše ruce na okamžik dotkly a já pocítila záchvěv. O pár setkání později, když jsem se skláněla nad košíkem, jeho prsty sevřely mou dlaň jistěji. Zvedla jsem hlavu a on mě políbil. Neucukla jsem. Věděla jsem, že jsem překročila hranici.

Martin (45): Šel jsem na houby a kromě nich jsem si domů přinesl něco nečekaného. Teď se má soused čeho bát

Najednou se tam objevil můj manžel

Toho dne byl les jiný, ve vzduchu viselo napětí. Marek už na mě čekal na naší obvyklé mýtině. Povídali jsme si, smáli se a on mě vzal za ruku. V té chvíli jsem za sebou uslyšela prasknutí větve. Otočila jsem se a uviděla Pavla. Stál jen pár metrů od nás. V očích neměl hněv, jen bezedný smutek, jako by uviděl něco, co sice tušil, ale nikdy nechtěl spatřit. Ztuhla jsem a pustila Markovu ruku, ale bylo pozdě.

Pavel neřekl ani slovo, jen se otočil a odešel. Vrátila jsem se domů až pozdě odpoledne. Seděl v obývacím pokoji, stále v bundě, a díval se na mě s bolestí. „Viděl jsem vás,“ řekl tiše. „Viděl jsem, jak jsi se smála. Proč… zrovna v lese? Proč ne já?“ Jeho slova byla jako nůž. Nekřičel, neobviňoval, a přesto jsem se nikdy necítila tak provinile. „Tolikrát jsi mě prosila,“ pokračoval zlomeným hlasem, „a já vždycky říkal, že nemám čas. Teď vidím, že šlo o něco víc. A já to nechtěl vidět.“

Daniel (39): Vzal jsem dvouletou dceru poprvé do lesa. Málem to skončilo tragédií

Do starého života se nevrátím

Večer doma vládlo ticho těžší než kdy dřív. Konečně jsme spolu mluvili upřímně. Pavel přiznal, že mě léta zanedbával, protože si myslel, že zajištění rodiny stačí. Nechápal, že mi v našem dokonalém domě chyběl on. Já jsem mu zase řekla, jak sama a neviditelná jsem se cítila. Bylo jasné, že vina je na obou stranách.

Později jsem se sešla s Markem a vše mu řekla. Zeptal se mě na rovinu: „Miluješ mě, Lenko? Nebo jsem jen únik před tím, co ti chybělo?“ Ta otázka mě zasáhla. Nevěděla jsem, co odpovědět. Doma jsem pak Pavlovi řekla, že se nemůžeme vrátit k tomu, co bylo. On souhlasil, ale dodal: „Pokud máme ještě nějakou šanci, musíme být upřímní.“

Přiznala jsem, že k Markovi něco cítím, ale zároveň pořád cítím něco i k němu. Stojím mezi dvěma muži a dvěma světy. Nevím, co chci. A ptám se sama sebe: našla jsem v tichu lesa skutečnou lásku, nebo jen odraz vlastní samoty?

Další příběhy ze života →

Petra (24): Se sestrou jsme se na houbách pohádaly kvůli chlapovi