Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Všichni Editě říkali, že tchyně je nepřítel číslo jedna. Ona ale potkala anděla, který místo sporů přinášel jen pomoc. Jenže až příliš velkou. Edita brzy zjistila, že i láska může dusit.
Nikdy jsem nevěřila v dokonalé tchyně. Všichni říkali: „Uvidíš, tchyně je nepřítel číslo jedna. Budeš se s ní hádat o všechno, od způsobu, jakým loupeš brambory, až po to, jestli má tvoje dítě správně oblečené ponožky.“
Moje maminka mě taky varovala – s ironií, ale přece jen: „Dřív se čert obrátí na víru, než si tchyně zamiluje snachu.“
A pak jsem poznala Markovu mámu. A vůbec jsem nevěděla, co si s tím počít. Protože moje tchyně neodpovídala žádnému z těchto varování. Když k nám poprvé vpadla, prostě… vytáhla mop zpod dřezu, vyhrnula si rukávy a začala vytírat podlahu, jako by to dělala celý život. A já? Stála jsem v kuchyni a nevěděla, jestli se mám radovat, nebo stydět. Od té doby uplynulo šest let. A stále nevím, jestli je skutečně anděl, nebo jestli mi jen něco uniká. Protože to všechno někdy vypadá až příliš krásně.
Nemusela jsem hnout prstem
Vyskočila jsem z postele, jakmile jsem uslyšela skřípění vchodových dveří. Přešla jsem do kuchyně a už podle vůně jsem věděla, kdo přišel.
„Vývar už se vaří, Edito,“ řekla Bára a míchala polévku v hrnci.
„Měla jste dát vědět dřív, že se stavíte,“ snažila jsem se neznít naštvaně, i když trochu jsem byla.
„Ale co, říkala jsem Markovi, aby ti vyřídil, že se zastavím. Říkal něco?“
„Ne,“ povzdechla jsem si.
„Ach, ten můj syn! Jako by měl v hlavě něco jiného než práci. Nedělej si starosti, Edito. Já jen na chviličku. Jen dovařím vývar, uklidím koupelnu, protože jsem viděla, že někdo zase rozházel ručníky, a už jsem pryč.“
„Můžu to udělat sama,“ namítla jsem nesměle.
„Vím, že můžeš. Proč by ses měla trápit, když já to dělám ráda?“ usmála se široce, naprosto upřímně. Nebo to dobře hrála.
Sedla jsem si ke stolu, trochu vyvedená z míry. Ne že bych ji neměla ráda. Ale když vám někdo pravidelně uklízí byt lépe než vy sama – je těžké se necítit… divně.
„A jak v práci?“ zeptala se, aniž by přestala loupat mrkev.
„Ale, víte… jak to v korporátu chodí.“
„To je dobře, že ti aspoň já můžu pomoct. Protože když ne rodina, tak kdo?“
Podívala jsem se na ni. A pak na své vlastní nohy v nesladěných ponožkách.
Měla jsem toho dost
„Nemáš ještě jednu utěrku? Tahle už je mokrá a to okno by se mělo umýt,“ řekla a nahlížela do skříňky, jako by tu bydlela léta.
„Nemusíte mýt okna. Vážně. Za chvíli bude pršet, všechno to přijde vniveč.“
„Ale vždyť teď svítí sluníčko! Ideální světlo. V zimě už to nepůjde, protože bude zima, a když budeme čekat do jara, budou tam ošklivé šmouhy. Musíme jednat teď.“
Zaklapla jsem notebook. Měla jsem ambiciózní plán pracovat z domova, ale kdo by se soustředil, když v pozadí tchyně v legínách a zástěře šmejdí po dlaždičkách s energií třicátnice.
„A neříkal Marek náhodou, že hledáte větší byt?“
„Říkal?“ podívala jsem se na ni podezřívavě. „To je zajímavé, protože mě se neptal.“
„Jejda, promiň, možná jsem si něco spletla… Jen tak prohodil, že byste se asi chtěli přestěhovat, protože tady je to takové… no, skromné.“
„Mám tenhle byt ráda,“ odvětila jsem chladně. „A Marek by o takových věcech neměl mluvit s mámou místo se mnou.“
Bára na okamžik ztuhla. A pak… se usmála ještě vřeleji než obvykle.
„Ale Edito, nezlob se. Vždyť jen pomáhám. Všechno pro vaše dobro, drahoušku.“
Podívala jsem se na ni pozorně
„A to koření máš vždycky takhle rozházené?“ uslyšela jsem zpoza lednice, kde Bára prohledávala mé skříňky jako knihovnu.
„Mám je ráda po ruce,“ odvětila jsem a snažila se znít uvolněně.
„No ano, samozřejmě. Tvůj dům, tvoje pravidla,“ řekla, ale už přeskládávala skleničky podle vlastního systému, který jsem neznala a asi ani znát nechtěla.
Chvíli jsem ji pozorovala. Měla v sobě něco z dokonalé hospodyně, ale taky… z hygienické inspektorky. Sice dělala všechno „pro nás“, ale čím dál častěji jsem měla pocit, že mě prostě jen kontroluje.
„A Marek dneska bude v práci dlouho?“ prohodila mimochodem.
„Říkal, že se vrátí kolem sedmé.“
„Aha! Zase se to protáhlo…“ zamumlala a krájela petržel.
„Co to mělo znamenat?“
„Nic, nic… Jen že on teď tak často zůstává po práci déle. Asi má hodně práce. V korporátech je to přece normální, ne?“
Podívala jsem se na ni pozorně. To právě naznačila, že můj manžel něco tají? Že ho nedokážu ohlídat?
„Báro, opravdu si té pomoci vážím. Možná dneska… se nemusíte až tak namáhat?“
„Ale drahoušku,“ řekla sladce. „Já to nedělám pro sebe. Jen pro vás. Vím, že mladí to teď mají těžké. A když můžu pomoct, tak pomůžu.“
Jenže proč mě ta pomoc začínala unavovat víc než samotná práce?
Pokrčila jsem rameny
V sobotu ráno tchyně volala, ještě než jsem si stihla obléct podprsenku.
„Drahoušku, upekla jsem buchtu. Zastavím se na čaj?“
Chtěla jsem říct: „Ne, dnes chci mít den pro sebe, bez vůně přípravku na okna a řečí o tom, jak rozhazuju ponožky.“ Ale řekla jsem: „Jasně. Stavte se.“
O půl hodiny později jsme seděly u stolu.
„Jsi dneska nějaká… zamlklá,“ poznamenala a pohlédla na mě zpoza šálku. „Děje se něco?“
Pokrčila jsem rameny. Nechtěla jsem se svěřovat, ale nemohla jsem si pomoct.
„Mám pocit, že mě pořád někdo hodnotí. V práci, doma, všude. Někdy nevím, jestli ještě dělám něco pro sebe, nebo jen proto, aby byl někdo jiný spokojený.“
Tchyně odložila šálek. „Mluvíš o mně?“
„Trochu,“ přiznala jsem tiše. „Já vím, že to myslíte dobře. Ale cítím se, jako bych každý den skládala nějakou zkoušku.“
„Opravdu ti nechci působit starosti,“ povzdechla si zhluboka. „Ale když vidím, že Marek chodí hladový, protože ty objednáváš nějaké veganské krabičky s tofu, tak mi srdce puká. On potřebuje vývar. Něco pořádného.“
„Tak možná by si ten vývar měl Marek uvařit sám?“ vyhrkla jsem, než jsem se stihla kousnout do jazyka.
Nastalo ticho. A pak se tchyně zasmála.
„No, vidím, že máš drápky. A to je dobře! Jen se tak nerozčiluj, děvenko. Láska se projevuje různými způsoby.“
Jenže mě ta láska čím dál víc dusila.
Postavila jsem se jí
Usnula jsem až po půlnoci a v osm ráno vchodové dveře znovu vydaly ten známý skřípavý zvuk.
„Zapomněla jsem ti včera nechat salát z červené řepy!“ zavolala tchyně z předsíně.
Ležela jsem pod peřinou jako ochromená. Marek vedle mě chrápal. Zhluboka jsem se nadechla. Proč vždycky chodí bez zeptání? Přehodila jsem přes sebe župan a šla do kuchyně.
„Dobrý den,“ řekla jsem klidně, i když uvnitř jsem vřela.
„Dobré ráno, drahoušku. Jen na chviličku! Nechám tu tu řepu a hned zmizím. Ledaže bys chtěla kafe?“
„Ne, děkuju. A… chtěla bych si na chvilku promluvit.“
Ztuhla s rukou ve sklenici.
„Něco se stalo?“
„Prosím, neurazte se, ale… možná bychom si měly stanovit nějaká pravidla. Že nejdřív zavoláte a pak přijdete. Nebo se zeptáte, jestli se můžeme vidět. Nechci, aby to znělo nehezky, ale já mám taky právo na svůj prostor.“
Podívala se na mě s nedůvěrou.
„Já jen chtěla pomoct. Ty toho máš tolik na starosti. Marek říkal, že jsi unavená…“
„To jsem. A proto potřebuju domov, kde se můžu zklidnit. A ne přemýšlet, jestli mi zase někdo nově skládá ručníky.“
Chvíli mlčela. Pak položila sklenici s řepou na stůl.
„Rozumím,“ řekla tiše. „Promiň, jestli jsem to přehnala. Jen… já už to asi jinak neumím. Vždycky jsem byla taková.“
„Možná je čas to zkusit,“ řekla jsem mírně.
Smutně se usmála.
„Tak… ahoj.“
Odešla a najednou bylo v bytě zvláštně prázdno.
Najednou nepřišla
Uplynul týden od chvíle, kdy tchyně přestala chodit. Žádné nečekané návštěvy, žádné radostné telefonáty o vývaru. V lednici bylo najednou nějak prázdno. A ve vzduchu – ticho.
„Stalo se něco?“ zeptal se Marek a míchal si čaj. „Máma mi už několik dní nevolala.“
„Mně taky ne,“ přiznala jsem a nedívala se mu do očí.
„Pohádaly jste se?“
„Ne. Jen… jsme si promluvily. A stanovily si hranice.“
Marek chvíli mlčel. A pak se usmál. „No konečně. Nechtěl jsem nic říkat, ale začínala být… všude.“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Proč jsi mi to neřekl?“
„Protože jsem viděl, že se snažíš. Že chceš být milá. A máma… no, taková už je. A přiznávám – chybí mi její plněné taštičky.“
„Mně zase její buchta,“ povzdechla jsem si.
A v tu chvíli zazvonil zvonek. Podívali jsme se na sebe. „To bude asi ona,“ řekl Marek a vstal.
Než stiskl tlačítko, dodal: „Chceš, aby šla dál?“
Zaváhala jsem. A pak jsem přikývla. Ano, a nejdřív se jí zeptej, jestli má chuť na kafe.„
Když tchyně vešla do bytu, držela v rukou plech s buchtou a… kytici. „Na usmířenou,“ řekla a políbila mě na tvář.
„A žádné mytí oken,“ zdůraznila jsem s úsměvem. „Dobře, dobře… dneska jen jím a drbu.“
Seděly jsme u stolu. A poprvé po dlouhé době to bylo prostě… normální. A možná právě to jsem potřebovala nejvíc.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
