Petra (24): Se sestrou jsme se na houbách pohádaly kvůli chlapovi

S Hanou jsme do lesa chodily už od dětství – nejdřív s mámou, potom samy. Byla to naše malá tradice, rituál, který nějakým zázrakem přežil všechny ty roky, změny a ticho mezi námi. Ačkoliv jsme spolu už dávno nedokázaly mluvit jako sestry, každý rok v září jsme jezdily spolu do toho samého lesíka.

Jana (48): Byla jsem v šoku, když jsem viděla, co sestra koupila mému manželovi k padesátinám

Se sestrou si nejsme blízké

Seděla jsem na sedadle spolujezdce a Hana řídila. Z reproduktorů hrál hit z doby naší puberty a já vzpomínala na to, jak jsme tehdy vypadaly – chodila jsem v příliš velké mikině s knihou v podpaží, Hana s culíkem, vždycky o krok přede mnou. Tak to bylo odjakživa. Dokonce i máma, i když to nikdy neřekla napřímo, častěji chválila Hanu, protože je šikovná a ví, co chce...

Léta už spolu mluvíme jen o jednoduchých věcech: houby, počasí, práce, káva. Kdysi jsem se pokusila začít vážnější téma o tom, jak se cítím, co mě trápí, ale Hana se na mě podívala s takovým výrazem, jako by říkala: „Zase ty a tvoje emoce?“. Tak jsem s tím přestala. Dnes ale bylo něco jinak. Cítila jsem to ve vzduchu – tu tíhu, kterou nelze změnit slovem ani vtipem. Podívala se na les, který jsme právě míjely. „Za mostem zahni doleva,“ řekla jsem tiše. „Vím,“ odpověděla a pevněji sevřela volant.

Do lesíka jsme vešly krátce po osmé. Slunce se teprve začínalo prodírat korunami stromů a pod našima botami chrastily větvičky a listí. Hana, jako vždy, šla první – s nožem v jedné ruce a košíkem ve druhé. Šla jsem pár kroků za ní, víc soustředěná na ni než na to, co nám rostlo pod nohama.

Lenka (39): Zrada mé sestry mě velmi bolela. Nakonec jsem jí zasadila mnohem hlubší ránu

Setkání na houbách

Po nějaké době jsem zaslechla hlas. „A hele, sesterská hlídka...“ rozlehlo se lesem. Hana zvedla hlavu od hříbku. Otočila jsem se a uviděla Kryštofa. Na sobě měl tu svou starou bundu, kterou jsem si pamatovala z dřívějška. Nosil ji od mých sedmnácti, kdy pomáhal sousedům se střechou. Usmíval se, nejdřív na Hanu, potom na mě. „Les je velký, ale houby rostou jen tam, kde je ticho,“ odpověděla jsem.

Hana se nedívala ani na něj, ani na mě. Vstala, oklepala si kolena. „Nebo tam, kde nikdo předtím nehledal,“ prohodila a podívala se Kryštofovi do očí. „Tak to vás možná trochu navedu,“ řekl. „Budeme hledat spolu.“ Podívala jsem se na Hanu. Její tvář nic neprozrazovala. Kryštof říkal ještě něco – o tom, že se vrátil ze služební cesty, že nemohl spát, tak šel do lesa. Viděla jsem, jak pokukuje po Haně, jako by se znali lépe, než jsem si chtěla připustit.

Kráčela jsem za nimi, poslouchala útržky vtipů a vzpomínek. Kryštof nadhodil, že „Hanka měla vždycky čuch na houby i na lidi“. Neodpověděla, jen se usmála. Ten úsměv jsem dobře znala. Takový měla, když vyhrávala...

Monika (35): Když měla sestra finanční problémy, nabídla jsem jí bydlení. Zradila mě, začala si s mým manželem

Pohádaly jsme se

Když Kryštof odešel, znovu se rozhostilo ticho. „Vypadá dobře, co?“ prohodila nevinně. „Ty jsi vždycky musela mít to samé co já,“ řekla jsem bez přemýšlení. Zdálo se mi, že ji to nepřekvapilo. „Nechtěla jsi jeho, chtěla jsi jen vyhrát,“ pronesla s úsměvem. „Vždycky jsi mi všechno brala...“ nedala jsem se. „Přestaň. O nic jsi nebojovala. Radši jsi seděla stranou a stěžovala si,“ vyhrkla. Pevně jsem sevřela košík. „Lezla jsi na moje území a dělala, že se nic neděje!“ vykřikla jsem. „Protože to nikdy nebylo tvoje území. Ty jsi jen stavěla cedulky. Nic sis nehlídala,“ pokrčila rameny.

Neodpověděla jsem. Otočila jsem se a vyrazila hlouběji do lesa. Nečekala jsem na ni. Už jsem nechtěla sbírat houby. Byla jsem na ni naštvaná. Nešlo jen o Kryštofa, který mě kdysi odvezl z diskotéky a řekl, že se se mnou cítí dobře. Nešlo o ten jeden polibek před domem, ale o to, že o týden později jsem slyšela v kuchyni, jak Hana říká kamarádce, že „s Kryštofem něco bylo, ale žádná sláva“. A já dělala, že to neslyším. Ona o Kryštofa neměla zájem doopravdy, chtěla jen, abych ho neměla já. Stejně jako když dostala kolo jako první, přestože jsme ho měly slíbené obě. Haně se prý hodilo víc, protože ona na něm jezdila do školy a já přece mohla ještě počkat.

Celý život jsme nebyly kamarádky, ale sokyně, jen jsme to neřekly nahlas. Vstala jsem. Les byl tichý. K autu jsem došla první. Hana přišla po pár minutách. „Nedělej z toho drama. Je to jen chlap,“ prohodila. „Ne. To jsi jen ty,“ odpověděla jsem. Z lesa jsme vyšly jako sokyně. Ale pravda je, že jsme tam nikdy nevešly jako sestry...

Další příběhy ze života →

Klaudie (32): Svou starší sestru jsem nepozvala na svatbu. Po tom, co udělala, už ji nechci nikdy vidět

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].