Edita (35): Náš prvňáček odmítá chodit do školy, jsme zoufalí

Už druhý týden u nás každý den začíná stejně. Matyáš odmítá chodit do školy. Pláče a pláče a nechce odejít z domova. Každé ráno prožíváme horor. Do školky chodil naopak rád. S manželem se střídáme v domlouvání, přemlouvání i hrozbách, ale nepomáhá nic. Už jsme zkusili úplně všechno bez valného úspěchu.

Paní učitelka tvrdí, že se ve třídě rychle zklidní a je hodný. Proč tedy zažíváme takové peklo? Uvažuji dokonce i o tom, že syna vrátím do školky.

Pavel (24): První stupeň základky byl jako noční můra, šikanovali mě a nikdo se mě nezastal. Jiná škola mě zachránila

Jsme všem pro smích

Začalo to 1. září. Zatímco jiné děti se s kornouty sladkostí a novými aktovkami nesly jako malí pávi, Maty jako páv vřískal. Všichni se po nás otáčeli, styděli jsme se. „To přejde, je to nová situace,“ uklidňoval mě manžel. Jenže uběhl týden a pár dní a nic nepřešlo. Naopak, přijde mi, že je vše každý den horší!

Matyáš se budí s křikem i v noci. Ve škole ho to prý nebaví. Nechce celé dny sedět, nechce se učit, nelíbí se mu třída, učitelka, spolužáci – vše je špatně. Do školy ho vodím násilím, už nás tam všichni znají. Někteří rodiče z nás mají vyloženě legraci a začínám si všímat, že děti také. A to není pro syna vůbec dobré. Uvědomuji si, že to nahrává šikaně. Stále si říkám, že za tím musí být něco víc než jen to, že se mu ve škole nelíbí. Matyáš se tak nikdy dříve nechoval.

Lenka (32): Osmiletý syn začal nosit ze školy stále zvláštnější úkoly. Posvítila jsem si na paní učitelku a nestihla se divit

Učitelka prý zažila i horší případy

Včera večer jsem zavolala jeho třídní učitelce. O ranních scénách před školou věděla, ty ostatně nejdou přehlédnout. Nicméně ve škole je prý syn relativně „v pohodě“. Údajně zažila i horší případy, prý máme být zásadoví, neústupní a vytrvat. „Vydržte, ono se to zlomí. Pochopí, že nemá na vybranou,“ řekla mi a pak lehce naznačila, že je syn asi trochu rozmazlený. Urazilo mě to, ale nic jsem neřekla. Matyáše vychováváme úplně normálně.

Začínám ale pochybovat, že se něco změní. Dnes ráno to byl opět horor. Manžel je na služební cestě a já sama jsem nemohla syna dostat z domova, skoro jsme se prali. Nakonec jsem ho do školy dotáhla s půlhodinovým zpožděním, po cestě se pozvracel! Učitelka mě kvůli zpoždění a narušení výuky zpražila pohledem, bylo to velice nepříjemné.

Ludmila (40): Po týdnu letních prázdnin jsem s nervama v koncích. Děti mi dávají zabrat víc, než jsem čekala

Jsme v začarovaném kruhu

Co dál? Prarodiče radí dát malému na zadek, zabavit mobil, hračky a vytrvat. „To si přeci nemůže dovolit! To by pak nemusel chtít chodit do práce a skončil by jako nějaký feťák pod mostem. Učitelka má pravdu, buďte tvrdí a neústupní!“ opakuje mi má máti. A bohužel se k ní kloní i manžel, i když není pro fyzické trestání.

Ještě zkusím kontaktovat školní psycholožku, ale obávám se, že neuspěji. Nemá dobré jméno a kamarádí se s naší třídní. K běžnému psychologovi se jen tak nedostaneme, volný termín je až v lednu. Upřímně se bojím, co mě čeká další dny. Vážně přemýšlím o tom, že vrátím syna do školky, kde byl spokojený, a problém odsunout o rok.

Další příběhy ze života →

Tamara (36): Syn hrál mou postavu ve školní scénce. Nejprve jsem se styděla, ale nakonec to byla cenná životní lekce