Marta (41): Chtěla jsem být lepší matkou než ta moje. Pak jsem zjistila, že přede mnou má dcera obrovské tajemství

Když se dcera narodila, přísahala jsem si, že nikdy nebudu jako moje máma. Všechno, co jsem od ní slyšela jako dítě – co se má, co se nesmí, co se nehodí – jsem si napsala do hlavy s poznámkou: nikdy to neříkej své dceři. Chtěla jsem být otevřená, moderní, chápající máma. Ta, která se ptá, jak se cítí, a neříká jí, co má nebo nemá dělat.

Teodor (48): Děti se zapletly s podivnou partou. Pod pohrůžkou jsem se od nich dozvěděl informace, které mi vyrazily dech

Našla jsem vzkaz

Myslela jsem, že se mi to daří. Byly jsme si blízké. Vyprávěla mi všechno – o škole, o kamarádkách, o věcech, o kterých já bych své matce nikdy nic neřekla. Věřila jsem, že spolu máme vztah, jaký jsem já nikdy nezažila. Jenže asi jsem si to namlouvala.

Dcera měla jednu kamarádku, se kterou trávila každé odpoledne, víkendy. Bylo mi to sympatické – lepší, než kdyby se tahala s partou kluků po nocích. Jenže časem jsem si všimla, že se přede mnou o té holce nezmiňuje. Že když jí přijde zpráva, otočí displej. A že se pokaždé zarazí, když se zeptám, jestli k nám má přijít.

Nejdřív jsem to nechala být. Ale pak jsem jednou při praní našla v její kapse složený papírek. Krátký vzkaz, psaný rukou – nic víc než pár slov, ale úplně mi stačila. Šlo o milostný vzkaz. Aspoň tak jsem to pochopila. A na konci bylo dívčí jméno.

Tereza (42): Dcera se rozhodla, že nežijeme dost zdravě a vyházela nám všechno jídlo. Tím ale překročila hranice

Zjistila jsem, že se mě bojí

Zamrazilo mě. Ne proto, že by mi vadilo, že má přítelkyni, ale proto, že mi to neřekla. Vždyť jsme si říkaly všechno. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Když jsem se jí na to chtěla zeptat, ztuhla, jako by čekala, že ji potrestám. A tehdy jsem pochopila, že se mě bojí. Že jsem pro ni přesně tím, čím byla kdysi moje máma pro mě. Že jsem ji naučila bát se říct pravdu.

Nevím, kdy se to stalo. Nikdy jsem na ni nekřičela, nikdy jsem ji netrestala. Jen jsem pořád měla potřebu vědět, s kým je, kam jde, proč mlčí. Myslela jsem, že to je péče. Ale možná to byla jen kontrola, převlečená za lásku.

Ten večer jsem za ní došla a omluvila se jí. „Já vím, že chci vědět, kde a s kým jsi, ale nikdy jsem to nemyslela špatně. Chtěla jsem jen být součástí tvého života.“ Řekla jsem jí, že pokud má přítelkyni, jsem s tím v pohodě a ráda ji poznám. Nakonec mě objala a poděkovala mi. Možná jsem to nakonec zvládla.

Další příběhy ze života →

Ota (38): Dcera si stěžovala, že nemá vlastní pokoj. Ignoroval jsem to, dokud málem neutekla z domu