Ota (38): Dcera si stěžovala, že nemá vlastní pokoj. Ignoroval jsem to, dokud málem neutekla z domu

Bydlíme ve 3+1. Není to žádná bída, ale luxus taky ne. Děti mají společný pokoj, klukovi je deset, holce čtrnáct. Donedávna to nikomu nevadilo, ale pak se to zlomilo. Najednou začala říkat, že je to hrozný, že nemá soukromí a že se jí kvůli tomu hroutí život. Že prý všichni její spolužáci mají vlastní pokoj, jen ona ne.

Vlaďka (42): Dcera zmizela cestou do školy. Až večer jsem zjistila, že klamala celé týdny

Všechno jí vadilo

S manželkou jsme se ji snažili uklidnit, ale hádky začaly být skoro na denním pořádku. Pořád se točilo kolem stejného – že se bratr vrtí, že jí čte deník, že jí šmejdí v telefonu, že nemá kam pozvat kamarádky. My jsme jen opakovali, že prostě není kam je rozdělit, že náš byt je daný. Ona se pak urazila, bouchla dveřmi a celé večery s námi nemluvila.

Začal jsem mít pocit, že se mi dcera vzdaluje. Pamatuji si, že ještě loni seděla v obýváku, koukala s námi na filmy a dělala si popcorn. Teď se zavřela do toho pokoje a jen křičela, že chce pryč od bráchy.

Rosťa (32): Touha po dítěti nás rozdělila. Já váhám, ona už nechce čekat

Zastavil jsem ji na poslední chvíli

Jednou večer jsem šel zkontrolovat, jestli děti spí. Bylo už po desáté, manželka už ležela. Otevřel jsem dveře a viděl, že syn spí, ale ona seděla na posteli s batohem. Myslel jsem, že si chystá věci na tělocvik. Pak jsem zahlédl, že v batohu má i oblečení na víc dní a v ruce telefon.

Zeptal jsem se, co dělá. Neodpověděla, jen se na mě podívala takovým způsobem, že mi přeběhl mráz po zádech. Ale pak se neudržela. „S Markétou jsme se domluvily, že utečeme z domova. Obě nás trápíte.“ Markéta sice měla vlastní pokoj, ale dva mladší sourozence, kteří ji stejně otravovali. Ony dvě si naplánovaly, že prostě zmizí, aby rodičům ukázaly, jak se jim ubližuje.

Štěpánka (43): Dcera se na gympl těšila. Nadšení ale rychle opadlo a já zjistila šokující věc

Něco se muselo změnit

Stál jsem tam a nevěděl, jestli se mám smát nebo brečet. Bylo to tak absurdní a zároveň strašidelné. Uvědomil jsem si, že moje čtrnáctiletá dcera byla vážně odhodlaná utéct. Kvůli pokoji. Kvůli tomu, že sdílí prostor se svým bratrem.

Nakonec jsme si povídali skoro do půlnoci. Druhý den jsme s manželkou sedli k plánu, jak to aspoň částečně vyřešit. Na to, abychom se přestěhovali do většího, jsme neměli. A tak jsme přestavěli obývák, postavili provizorní stěnu a dali syna tam. Nebylo to ideální, ale dceři to stačilo.

Od té doby mám pořád v hlavě, jak málo někdy stačí, aby se dítě rozhodlo udělat něco opravdu nebezpečného. Myslel jsem, že jsou to jen pubertální scény, ale ona už měla připravený útěk. A to mě vyděsilo nejvíc.

Další příběhy ze života →

Lukáš (20): Když mi dal táta auto, byl jsem nadšený. Pak jsem ale pochopil jeho úmysl a začal ho nesnášet