Štěpánka (43): Dcera se na gympl těšila. Nadšení ale rychle opadlo a já zjistila šokující věc

Když dcera oznámila, že chce na gympl, měla jsem z ní radost. Byla odhodlaná, mluvila o tom, jak se bude učit, jak si najde nové kamarády a že jednou půjde na vysokou. Přijímačky zvládla a celé léto nemluvila o ničem jiném než o tom, jak se těší na nový začátek.

Roman (37): Spolužačka, která mě šikanovala, se přihlásila na pohovor do mé firmy. Udělal jsem, co jsem musel

Po pár týdnech jsem ji sledovala

První den školy jsem ji vyprovodila ke dveřím a byla jsem hrdá. Vracela se domů s historkami o nových spolužácích, o náročných učitelích a o tom, jak je všechno jiné než na základce. Vypadalo to přesvědčivě, a já neměla důvod jí nevěřit.

Jenže po pár dnech se mi něco nezdálo. Nikdy si nenosila žádné poznámky, sešity měla prázdné a když jsem se ptala na domácí úkoly, odbyla mě tím, že nic nemají. Tvrdila, že na gymplu to tak je, že se víc spoléhá na samostudium. Přišlo mi to sakra divné, ale na druhou stranu jsem si myslela, že se prostě jen změnil styl výuky.

Jedno ráno jsem ji vyprovodila jako obvykle. Měla batoh na zádech, sluchátka v uších a zamávala mi, když odcházela směrem ke škole. Jenže tentokrát jsem si všimla, že nejde správnou cestou. Napadlo mě, že si cestu možná jen zkracuje. Rozhodla jsem se, že ji budu nenápadně sledovat.

​Zora (42): Jsem v šoku z chování mého syna. Napadl spolužačku a já vůbec nevím, co si počít

Potřebovala uklidnit

Místo k budově školy odbočila do parku, kde na ni čekala parta starších kluků. Smáli se, dali jí cigaretu a ona si sedla mezi ně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zůstala jsem stát za stromem a nemohla tomu uvěřit.

Čekala jsem, že po chvíli vstane a půjde do školy, ale nestalo se. Teprve tehdy mi došlo, že nejspíš nechodí moc na vyučování a podepisuje si sama omluvenky. Lhala mi každé ráno, každý den se vracela domů s vymyšlenými historkami a já jí všechno věřila.

Odpoledne jsem na ni doma uhodila. „Jenže mě ta škola nebaví, mami. Je to hrozně těžké a já to nestíhám.“ Musela jsem si s ní promluvit a uklidnit ji, že si musí jen zvyknout. A že podvodem se nic nevyřeší. Nakonec to stejně vše praskne. Krizi jsme nakonec překonaly, ale já se na ni pořád nemůžu spolehnout a sem tam ji sleduji, dokud nevejde do budovy školy.

Další příběhy ze života →

Janina (27): Moje kancelářská práce mě ubíjela. Nakonec jsem se dala k policii, abych dělala něco, co má konkrétní smysl

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].