Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Martin vyrůstal rodině, kde peníze nikdy nebyly na prvním místě. O to větší byl jeho šok, když se přestěhoval do Prahy a zjistil, že peníze jsou pro spoustu lidí opravdu důležité. Snažil se jim vyrovnat, hodně pracoval a utrácel, ale časem pochopil, že to nemá smysl.
Vždy jsme žili skromně. Na všechny základní potřeby jsme měli peníze, někdy i na něco navíc, ale rozhodně jsme nežili v luxusu. Mamka pracovala ve školní knihovně a táta byl úředník. Vždycky se starali o to, abych měl všechno, co potřebuji – a za to jim budu navždy vděčný. Chtěli pro mě jen to nejlepší.
„Pamatuj si, synku, peníze nejsou to nejdůležitější. Důležitější je rodina a zdraví,“ říkávala mi máma často.
Jako malý kluk jsem jí věřil každé slovo – byla pro mě obrovskou autoritou. Všechno se změnilo, když jsem se odstěhoval do Prahy na vysokou školu. Studoval jsem management, který jsem si vybral hlavně kvůli tomu, abych pak vydělával hezké peníze. Netrvalo dlouho, než jsem pochopil, že v hlavním městě se opravdu všechno točí kolem peněz. Bylo to pro mě frustrující zjištění. A naprosto v rozporu s tím, co mi rodiče celý život vštěpovali.
Šetřil jsem na všem
Životní náklady v Praze byly – a stále jsou – šílené. Během studia jsem bydlel na koleji, i když říkat tomu „bydlení“ je dost nadsazené. Bylo to spíš jako přežívání v přerostlé kleci. Moje nadšení pro studentský život mě rychle přešlo, jakmile jsem zjistil, jak drahé to všechno je.
Jedna káva ve městě stála přibližně tolik, kolik máma utratila za večeři pro celou rodinu. A co teprve kluby a bary, to byla pro peněženku opravdová rána. Bylo mi líto utrácet peníze za zábavu, obzvlášť když jsem je měl od rodičů. Dobře jsem věděl, jak náročné pro ně bylo finančně mě podporovat.
„Hlavně se o nic nestarej,“ říkával táta, když jsem přijel domů. „Důležité je, abys měl kvalitní vzdělání... a trochu si to tam užil.“
Začal jsem si přivydělávat, alespoň v rámci toho, co mi umožňoval nabitý rozvrh. Roznášel jsem letáky, dával soukromé hodiny matematiky. O prázdninách jsem nejezdil po Evropě, ale pracoval jsem jako číšník. Vlastní peníze mi dodávaly pocit hrdosti. Neutrácel jsem je za hlouposti jako většina spolužáků. Šetřil jsem, věřil jsem, že se mi to jednou vrátí. A přesto jsem se pořád cítil jako chudý kluk z malého města, co si přijel do velkoměsta splnit sen.
„Synku, moc pracuješ,“ říkala mi mamka ustaraně, když jsme si volali. „Pamatuj, že peníze vážně nejsou všechno.“
Přikyvoval jsem. Co jiného jsem jí měl říct? Že bez pořádné sumy v bance v tomhle městě neexistujete? To by jí zlomilo srdce. Jenže tak to prostě je. Když nemáte peníze, jste pro svět neviditelní. Někdy jsem se přistihl, že cítím vztek, že jsem se nenarodil do bohaté rodiny. Vyřešilo by to spoustu problémů...
Pohltila mě kariéra
Ještě během studií jsem získal stáž v jedné mezinárodní korporaci. Byla neplacená, ale věděl jsem, že to, co se tam naučím, bude k nezaplacení. „Jen blbec dělá zadarmo,“ smáli se mi kamarádi. Já ale zatnul zuby a vydržel jsem to. Denně jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří jezdili luxusními auty, chodili do drahých restaurací a nosili oblečení, které stálo víc než moje máma vydělala za rok. Obdivoval jsem je – a zoufale jsem chtěl být jako oni.
Moje cílevědomost, úspornost a snaha zlepšovat se nakonec přinesly ovoce. Dva roky po škole už jsem měl vysokou manažerskou pozici. Koupil jsem si byt. Přestože byl na hypotéku, rodiče mi nemuseli finančně pomoct s akontací. Ti, kdo se mi kdysi posmívali, mi teď záviděli.
Nevšiml jsem si, kdy přesně mě ten krysí závod úplně pohltil. I když jsem si na to musel půjčit, „potřeboval“ jsem mít značkové oblečení, domácnost plnou chytrých hraček, drahé hodinky a boty na míru. Rodině jsem kupoval luxusní dárky a sám jsem si samozřejmě nic neodpíral.
Lidé mi často říkali: „Když už někomu přát štěstí, tak tobě.“ Ale... bylo to štěstí? Nikdo netušil, kolik jsem musel obětovat, abych tak mohl žít. Lidé mi možná záviděli, uvnitř jsem se cítil prázdný. Každý další nákup byl jen chvilkovým zaplácnutím díry...
Hledal jsem štěstí tam, kde není
Jednou jsem byl na návštěvě u rodičů. Posadil jsem do křesla ve svém bývalém pokoji. Rodiče ho sice trochu předělali, ale nevadilo mi to. To ticho – žádný hluk z ulice – bylo až léčivé. Na snídani jsem měl míchaná vajíčka s čerstvými houskami, které máma sama upekla. K tomu rajčata ze zahrádky a silnou, voňavou kávu. Žádný stres, žádný spěch. Chtěl jsem, aby ta chvíle trvala věčně.
Po snídani jsem šel na dlouhou procházku. Když jsem se vrátil, táta se vrtal v zahradě a mamka chystala oběd. Celým domem se linula vůně čerstvě upečeného jablečného koláče. Sedl jsem si ke stolu. „Měla jsi pravdu...“ vydechl jsem.
„S čím?“ podivila se mamka.
„S těmi penězi,“ vysvětlil jsem. „Nepřinesou štěstí.“
„Jsou potřeba,“ usmála se jemně, „ale jsou věci, které jsou důležitější.“
„To je pravda,“ přikývl jsem. „Myslím, že jsem to konečně pochopil.“
Zní to možná vzletně, ale štěstí je stav mysli. Já ho celou dobu hledal venku, v práci, peněžence a obchodech s luxusním zbožím, místo abych se obrátil dovnitř. Až tehdy jsem si uvědomil, že žiju jen proto, abych vydělával a utrácel, jen abych udělal dojem na lidi, kteří pro mě vlastně vůbec nic neznamenají. Neměl jsem žádné záliby, žádné vášně. Nikam jsem se neposouval. Ani jsem se nesnažil budovat skutečné vztahy. Rozhodl jsem se to změnit. Ještě přesně nevím jak, ale určitě to udělám...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
