Helena (24): Z mého snu nezůstalo nic. Místo hvězdné kariéry jsem ráda, že mám co jíst

Když jsem byla malá holka, nemohla jsem se dočkat dospělosti. Myslela jsem si, že jakmile začnu pracovat, svět se mi otevře. Představovala jsem si sama sebe v drahých šatech, jak se bavím ve vybrané společnosti na elegantních večírcích. Život však měl jiné plány...

Mohlo by Vás zajímat:

Žofie (57): S manželem třeme bídu s nouzí, aby se naše dcera měla dobře. Vůbec si toho neváží

Snila jsem o práci v televizi

Získala jsem práci v oboru, o kterém jsem vždy snila, ale s mým platem si mohu dovolit sotva občasné nákupy v sekáčích. Jít na drink je pro mě nemožné. Vyšší společnost? O té můžu jen snít, zatímco v realitě se musím bát, jestli neskončím bez střechy nad hlavou.

Každý má nějaké dětské sny. Já vždy chtěla pracovat v médiích. Když jsem viděla slavné moderátorky v televizi, představovala jsem si jejich pohádkový život. Byla jsem si jistá, že mají peněz jako šlupek a večery tráví ve společnosti filmových hvězd.

Chtěla jsem se k té elitě přidat. Snila jsem, že mě každý pozná podle obličeje. Představovala jsem si, jak rozdávám autogramy, moderuji zpravodajský pořad v drahém kostýmku nebo dělám reportáž z nějaké důležité události. To byl život, který jsem si přála.

Měla jsem všechny předpoklady pro získání své vysněné práce. Už jako teenagerka jsem měla perfektní dikci a bohatou slovní zásobu. Věděla jsem, co se děje ve světě. A co je nejdůležitější – kamera mě vždycky milovala...

Mohlo by Vás zajímat:

Anita (48): Byla jsem ráda, že dcera odešla z naší vesnice do Brna. Dokud jsem nezjistila, jak platí nájem

Mým cílem byla Praha

Abych si splnila svůj sen, musela jsem opustit malé město, kde jsem žila. Jediné médium u nás totiž byla městská televize a všechny pozice v ní byly obsazené rodinou nebo přáteli primátora. Chtěla jsem něco víc. Skutečná televize byla v hlavním městě, a tak jsem se rozhodla, že po maturitě se přestěhuji do Prahy a budu studovat žurnalistiku.

Moji rodiče neměli dost peněz na to, aby mě v Praze podporovali.

"Pomůžeme ti, jak jen budeme moct, ale jestli opravdu chceš žít a studovat v hlavním městě, budeš si tam muset najít práci," řekl mi táta. Dali mi dost na to, abych si mohla pronajmout malý byt a přežila první dva měsíce. Naštěstí v Praze není nouze o práci pro studenty. Našla jsem si brigádu ve fast foodu a chodila na večerní směny. Nic extra, ale prozatím to muselo stačit. Utěšovala jsem se tím, že když to pár let vydržím, čeká mě něco lepšího...

Když jsem opustila své rodné město, všechny kamarádky žárlily a já byla plná hrdosti. Čekal je nudný život v malém městě, zatímco mně se otevíraly dveře do velkého světa. Brzy mi ale došlo, že čím větší město, tím větší problémy.

Rychle jsem zjistila, že život v Praze stojí víc než u nás doma. I když jsem si pronajala malý byt v ne příliš dobré čtvrti, stále jsem platila hromadu peněz. Nevydělávala jsem moc a práce mě vyčerpávala. A pak tu byla škola. Nebylo to snadné. Stěží jsem procházela zkouškami. Ve druhém ročníku jsem si musela přiznat pravdu, prostě jsem to nezvládala.

Mohlo by Vás zajímat:

Barbora (28): Mezi kamarády si připadám jako chudá příbuzná. Po večeru v baru jsem až do výplaty jedla jen suché rohlíky

Nevzdala jsem se svého snu

Vrátila jsem se do rodného města, ale svého snu jsem se nevzdala. Poslala jsem životopis do naší místní televize a dva měsíce poté mě pozvali na pohovor. Nevím, jak je to možné, ale získala jsem práci! Nebylo to v celostátní televizi, ale byl to začátek. Věřila jsem, že v této branži je zkušenost důležitější než vzdělání, a já měla začít sbírat své první zkušenosti.

Dva roky mimo domov mě naučily samostatnosti. Nechtěla jsem bydlet s rodiči. Jakmile mi zavolali z personálního, že jsem byla přijata, okamžitě jsem si pronajala byt, přestože jsem měla smlouvu podepsat až za týden.

Když jsem pak smlouvu podepisovala, myslela jsem si, že se museli splést.

"To je všechno?" divila jsem se. "Ale to je minimální mzda..."

"Žádný nový zaměstnanec nedostane víc, ale časem se váš plat zvýší. Pokud chcete odmítnout, stále máte šanci," pronesla personalistka.

"Ne. Nejde jen o peníze..." řekla jsem a abych si zachovat tvář, smlouvu jsem podepsala.

Když jsem šla domů, nadávala jsem si. Chci být novinářkou, ale během pohovoru jsem se nezeptala na plat! Vyčítala jsem si to. Ale už jsem se rozhodla, tak jsem to musela dokončit. Utěšovala jsem se myšlenkou, že až ukážu, co ve mně je, začnu dostávat serióznější úkoly. A pak budu v lepší pozici pro vyjednávání o platu...

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (32): Manžel mi rád připomíná, že vydělávám málo. Ztrapňuje mě i před přáteli

Měla bych se podívat pravdě do očí

S takovým platem si člověk moc neužije ani v malém městě. Nájem stojí méně než v Praze, ale "méně" neznamená "levně". Po zaplacení všech účtů mi zbývá pár korun na živobytí. Tak málo, že mě nákupy v levném supermarketu děsí víc než účet z rybí restaurace na dovolené u moře.

Nemůžu si nic dovolit. Občas zajdu na nákup do sekáče, ale to je vše. Nechodím ven s přáteli, protože i obyčejná voda s citronem v hospodě je pro mě příliš drahá. Můj společenský život neexistuje.

Aspoň ta práce mi dává pocit naplnění, že? Vůbec ne! Už téměř tři roky pracuji v místní televizi a stále pokrývám jednání městské rady, venkovní akce a dožínky, které se každoročně konají v okolních vesnicích. To má být naplnění? Kde je sláva? Kde je lesk, o kterém jsem snila? Měla jsem být v té nejlepší společnosti, ale místo toho, abych zářila a užívala si života, sotva se uživím.

Možná je čas podívat se pravdě do očí a přiznat si, že se mi to nepovedlo. Ještě není pozdě na změnu. Čím dál víc přemýšlím o tom, že opustím televizi. I v továrně bych si vydělala víc. A když mi práce nepřináší štěstí a naplnění, nic mě tam nedrží...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Miriam (25): Stydím se kamarádům říct, že málo vydělávám. Po návštěvě kina jsem týden jedla jen chléb s kečupem

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.