Facebook
Instagram
Lada zjistila, že sny jsou jedna věc, ale realita druhá. Když ve vlaku potkala muže, který ji ničím nezaujal, netušila, jak je ve skutečnosti báječný a čeká je společná budoucnost.
Celý život jsem toužila potkat někoho výjimečného – muže, který by mě přijal takovou, jaká jsem, bez ohledu na mé nedostatky. Chtěla jsem slyšet slova: „Pro mě jsi dokonalá, miluji tě.“ Tato jednoduchá slova nesou v sobě tolik – pocit ocenění, porozumění a bezpodmínečné lásky. Pravá láska nehledá výmluvy pro své slabosti a nesnaží se vyvolávat pocit viny. Nikdo, kdo opravdu miluje, neřekne: „Moje láska by byla větší, kdybys byla...“ Můžete to dokončit čímkoli – štíhlejší, lepší kuchařka, méně namyšlená...
Vyrazila jsem na ples
Moje nohy nejsou dokonalé, ale mám to, co mi nadělil osud. Kvůli svému vzhledu jsem se vzdala naděje na velkou lásku. Navíc muži, kteří se zpočátku zdáli být dokonalí, se nakonec ukázali jako zcela nevhodní. Už jsem měla dost usilování o jejich pozornost. Přesto jsem souhlasila, že půjdu na ples v Krkonoších. Nepozval mě žádný muž, ale moje kamarádka Anička (34).
Rozhodla jsem se, že musím vypadat úžasně, abych nebyla ve stínu ostatních hostů. Ukázalo se, že termín u kosmetičky je třeba rezervovat dlouho dopředu, ale nevadilo mi, že jsem to nestihla. Koupila jsem si hydratační masku, peeling a posilující kondicionér na řasy, o kterém nedávno mluvily všechny kolegyně v práci.
Na poslední chvíli jsem stihla nastoupit do správného vlaku. V hezky vyhřátém kupé jsem začala cítit nepříjemné svědění a pálení. Měla jsem dojem, že lidé na mě zírají. Zvláště muž sedící naproti. Proč se na mě dívá... Měl by se raději kouknut do zrcadla. Byl to takový obyčejný chlap, ani výrazně svalnatý, ani zvlášť pohledný.
Cítila jsem silnější pálení kolem oka a instinktivně jsem si sáhla na obličej. „Pravděpodobně jde o alergickou reakci,“ řekl soucitně. „Antihistaminikum by vám mělo rychle ulevit,“ dodal povzbuzujícím tónem.
„Co se děje s mým obličejem?“
„Neviděla jste se?“ zeptal se překvapeně.
Vypadala jsem hrozně
Do háje! Když jsem se vracela z toalety, chtělo se mi brečet. Moje víčka byla silně opuchlá a kolem nich a na tvářích se mi udělaly pupínky. Ty zatracené směsi, které jsem použila, mi pořádně zavařily. Asi mám alergii na jednu ze složek nebo na jejich kombinaci. Byla jsem celá zarudlá a ošklivá. To je smůla! Jak teď půjdu mezi lidi?
„Jedete na ples v Krkonoších?“ zeptal se muž a prohlížel si šaty, které jsem měla na věšáku. Jen jsem přikývla. „To nemyslíte vážně!“ řekl nadšeně. „Já tam jdu také! To musí být osud!“
Nezajímalo mě to, ale nic jsem neřekla, protože jsem byla zaměstnaná svým problémem. Když jsme dorazili do Krkonoš, přivítal nás mráz a silné sněžení. „Nejdříve musíme zajít do lékárny,“ rozhodl ten chlap, vzal moje věci a chopil se iniciativy. „Koupíme nějaké léky na tu alergii a brzy se budete cítit lépe.“
Svěřila jsem svůj osud do jeho rukou. V lékárně jsem si poslušně vzala pilulku a zapila ji vodou. Přestože jsme se znali jen pár hodin, cítila jsem se v jeho přítomnosti velmi pohodlně a uvolněně. Vůbec mi nevadilo, že vypadám, jako bych právě prožila vážnou nemoc. Zdá se, že ani jemu to nevadilo.
Tančili jsme spolu
Pak jsme se prodrali zasněženými ulicemi k hotelu. Smáli jsme se nahlas a povídali si, jako bychom se znali dlouhá léta. To už jsem věděla, že se jmenuje David a je mu třicet. Navrhl, abych mu ten večer dělala společnost. Bez váhání jsem souhlasila. Přestala jsem ho vidět jako obyčejného chlapa. Byl to bystrý, vtipný a sebevědomý muž. Škoda, že jsem dříve nepotkala někoho jako on...
Do večera moje začervenání kůže výrazně ustoupilo, ale oči jsem stále měla zarudlé a víčka opuchlá. Líčení bylo zcela vyloučeno. Stejně mi řekl, že vypadám nádherně. Napadlo mě, že se díky němu vidím jinak. Jako bych si uvědomila svou hodnotu a působila atraktivněji.
Když jsme společně vstoupili do sálu, vyrazilo mi to dech. Hosty vítali a vedli k jejich stolům číšníci. Na pozadí hrála kapela, což slibovalo tanec. David a já jsme si vyměnili významné pohledy. Nebylo třeba mluvit. Vzal mě za ruku a táhl na parket, i když ještě nikdo netančil.
Přizpůsobili jsme se jeden druhému, jako bychom byli dlouholetý pár. Pevně jsem ho objala a můj dřívější odstup úplně zmizel. „Je skvělé, že jsem na tebe narazil,“ šeptal.
Nic jsem neřekla, tvář pokrytou vyrážkou jsem opřela o jeho hruď. Kolem nás se točilo mnoho krásných dívek, a přesto si vybral tanec se mnou. I když by při pohledu na mě měl raději vzít nohy na ramena. Byl to opravdu osud? Nakonec záleží na tom, co je uvnitř, ne na vzhledu... Pak atmosféru narušila energická rocková píseň.
Políbil mě
„Nechceš se podívat na hory?“ navrhl David. Vyšli jsme z hotelu a nad hlavami nám zářily hvězdy.
„Je to tu nádherné... Jako v pohádce.“
„Nezamrzneš?“ zeptal se, ale ani nečekal na odpověď a zahalil mě do svého kabátu. A pak mě políbil. Přemýšlela jsem, co se se mnou děje. Myšlenky mi vířily v hlavě a vedle mě stál muž, kterého jsem ještě před pár hodinami vůbec neznala. Napadlo mě, že i kdyby to bylo jen krátké dobrodružství, nebudu toho litovat...
Ten večer byl jen náš. David mě držel za ruku a já také nechtěla přijít o jeho společnost ani na okamžik. Protančili jsme několik hodin, povídali si a líbali se. Sotva jsem našla chvíli, abych pozdravila Aničku, která mě na ples pozvala. Nebyla naštvaná, viděla, že jsem pohlcena Davidovou společností. Ocenila jsem její pochopení.
Bohužel, ani ty nejkrásnější chvíle nejsou věčné. Když jsme opouštěli sál, měla jsem v krku knedlík. Přemýšlela jsem, jestli moje pohádka právě skončila. Ale vůbec neskončila. Náš pobyt v Krkonoších se výrazně prodloužil. Sehnali jsme si pokoj v penzionu a prakticky z něj nevycházeli. „Kolem je tak krásná krajina, fantastické počasí a my toho vůbec nevyužíváme!“ smál se David.
Krkonoše nás spojily
Poslední den jsme konečně vyrazili na procházku. „My a Krkonoše... Musím si to navždy uchovat v paměti. Ale je to jen začátek našeho příběhu, viď?“ zeptal se David. Postavila jsem se na špičky, vzala jeho tvář do dlaní a podívala se mu do očí.
„Co myslíš?“ odpověděla jsem. „Dovolila bych, aby to skončilo?“
„Opravdu? Chceš, abychom byli spolu? Lado, nejsem typ, který si hraje s cizími city. Pokud máš jiné závazky nebo si nejsi jistá, prostě mi to řekni.“
„Jsem volná, ale nyní také zamilovaná. A velmi mi záleží na tom, abych byla šťastná. S tebou...“
„To jsou slova, na která jsem čekal. Věříš v lásku na první pohled?“
„Moc ne...“
„Ani já tomu nevěřil, dokud jsem nepotkal tebe v tom vlaku. Nečekal jsem, že se něco takového může stát. Asi to tak mělo být...“
Miluje mě bez ohledu na všechno? I když mi tvář pokryly pupínky? Možná mi osud přivedl do cesty pravou lásku. Nyní mám absolutní jistotu, že ten den byl nejšťastnějším okamžikem mého života. Stále tvoříme pár, spojuje nás nejen cit, ale i přátelství. David je pro mě nejdůležitější člověk na světě, nedokážu si představit ani jeden den bez něj. A rozhodli jsme se, že naše svatba bude v Krkonoších...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
