Facebook
Instagram
Paní Svatava byla celý život zvyklá se o někoho starat. Nejdřív to byly děti, později manžel. Ten byl navíc zvyklý diktovat jí život. Když ve stáří onemocněl a musel do nemocnice, poprvé v životě poznala, jaké to je, když se nemusí na nikoho ohlížet.
Ačkoli je můj manžel Miloš (71) mladší než já, na téměř smrtelné posteli skončil první. Půl roku se z ní nehnul. Musela jsem ho vodit na záchod, krmit a nutit jíst léky.
Sanitku ani nemocnici nechtěl
Jednoho dne už to s ním vypadalo hodně špatně. Chtěla jsem mu zavolat sanitku, ale on odmítal, že chce umřít doma. Volala jsem synovi, který přijel a jen mi vyčetl, že ho i na stará kolena takhle na slovo poslouchám, a ať dělám, co uznám za vhodné.
Nakonec to rozsekla až moje snacha, která nám řekla, že jsme oba pitomci a máme okamžitě volat sanitku.
Když pro Miloše sanitka přijela, lékař nám oznámil, že bychom se s ním měli další den přijet rozloučit, že to na moc dlouho nevidí.
Nakonec však bylo všechno jinak
První týden, co tam byl, jsem byla zničená a nevěděla, co dělat. Byla jsem s ním od šestadvaceti let a porodila mu pět kluků, o které jsem se starala, zatímco on stále cestoval po republice na montáže.
Jen co nejmladší dítě vylétlo z hnízda, manžel přestal pracovat a měla jsem doma ho. Celý život jsem tak byla zvyklá o někoho pečovat a podřizovat se.
Byl to tedy nezvyk. Najednou jsem si mohla vařit, co chci, aniž bych se musela řídit tím, na co má kdo chuť. A nejen to. Mohla jsem si dokonce jen tak zajít do kavárny na větrník nebo si sednout na zahradu a číst si a nemít výčitky. Nikdo mi nediktoval, co je třeba udělat, a nevyčítal, že je něco špatně.
Děti mi radily, ať ho dám do domova
Když se ukázalo, že Miloš neumře, začala jsem si jeho nepřítomnost v domě opravdu užívat. Třikrát či čtyřikrát týdně jsem za ním jezdila do města do nemocnice. Navštívila jsem u toho vždy i malou vnučku od nejmladšího ze synů a vlastně jsem byla ráda, že mám výlet.
Po třech měsících jsem se měla rozhodnout, co s ním. V nemocnici už si jej nechat nemohli, jelikož jeho stav se jako zázrakem zlepšil a zabíral místo. Stále se o sebe však nedokázal sám postarat. Nemohl chodit a potřeboval přebalovat. Děti mi radily, ať jej dám do domova důchodců s pečovatelskou službou. Byl ve stejném městě a navíc přímo naproti školce, kam chodila vnučka, takže bych je stejně jako teď mohla navštěvovat oba. Můj muž se ovšem vzepřel a řekl, že do žádného domova nechce, že chce domů. A tak jsem ho poslechla a vzala si jej domů.
S paní z pojišťovny se pokoušel flirtovat
Z obýváku jsem mu udělala pokoj, kam jsme dali velkou polohovatelnou nemocniční postel. Kromě ní měl mít od pojišťovny nárok také na ošetřovatelku, která by k nám mohla docházet párkrát týdně na pomoc. Když však mladá paní z pojišťovny přišla Milošův nárok zkontrolovat, namísto nemohoucího dědy viděla starého kocoura, který se s ní snažil flirtovat a div ji neplácl po zadku. Paní tedy nechápala, proč by o tak čiperného dědulu měl někdo chodit pečovat a nárok na ošetřovatelku nám byl zamítnut.
To, že potřebuje přebalit, mi Miloš pochopitelně řekl, až když odešla. Pak si začal stěžovat, co jsem koupila za šunku a zjišťovat, zda je dost okopané naše políčko, kam už přes deset let nevkročil.
A tak jsem měla svého manžela opět doma. Téměř v osmdesáti jsem poprvé poznala, jaké to je moct si dělat, co chci, a teď mi ta volnost chybí. Miloše miluji, ale kdyby byl v pečovatelském domě, bylo by mi lépe.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Zpěvák Radek Banga o bolestném dětství: S manželkou Veronikou prozradili, zda budou mít vůbec děti
Zpěvák Radek Banga o bolestném dětství: S manželkou Veronikou prozradili, zda budou mít vůbec děti
Související články
