Jana (54): Rozhodla jsem se odejít od nemocného manžela. Rodina mě za to odsoudila

S manželem Petrem jsme skoro třicet let. Nikdy nebyl snadná povaha. Myslím, že zpočátku mě tím vlastně uhranul, ale po čase jsem tyto „přednosti“ začala vidět v jiném světle.

Vždy naprosto přesně věděl, co chce a jak toho dosáhne. Musel mít poslední slovo a vždycky trochu žárlil. Před šesti lety Petrovi diagnostikovali revmatoidní artritidu. Má bolesti a oteklé klouby, jsou dny, kdy pro něj běžné činnosti znamenají velkou výzvu. Léčba mu pomáhá jen částečně. Zpočátku jsem se snažila dělat všechno pro to, abych mu život ulehčila. Jenže už nemám sílu, cítím, že jestli něco neudělám, buď onemocním, nebo se zblázním.

Karolína (26): Chci se odstěhovat od táty a nemocného bratra. Mám ale pocit, že je tím nechám na holičkách

Nemoc jeho špatné vlastnosti ještě prohloubila

Petr býval vždycky panovačný, ale nyní je vše ještě horší. Všechno, co udělám, je špatně. Když uvařím oběd, je s ním pokaždé něco v nepořádku. Neumím pořádně vytírat, skládat prádlo, neumím ani správně vytřídit odpad – co k tomu dodat? Když se zdržím v práci, přijde výslech a výčitky. Jestliže se ohradím, okamžitě vytáhne svou nemoc. „Tobě se to mluví, když jsi zdravá. Zkus si jeden den žít jako já,“ vyčítá mi. Přitom se o něj starám, vozím ho na kontroly a zařizuji všechno, co potřebuje, a v domácnosti zastanu i mužské práce.

Nejhorší je ale jeho žárlivost. Dřív mu vadilo, když jsem se bavila s nějakým mužem, dnes už podezírá každého kolegu. Když mi večer pípne telefon, chce vědět, kdo píše. Nedávno mi udělal scénu kvůli pracovnímu obědu. Prý si užívám s chlapy, zatímco on doma trpí. Před ostatními je ale milý a vtipný, statečně žertuje o svých bolestech. Nikdo netuší, jak se ke mně chová doma.

Gabriela (51): Chci odejít od manžela, ale nemám na vlastní bydlení. V nefunkčním vztahu se tak nejspíš utrápím

Podle rodiny bych to měla vydržet

Nedávno jsem se svěřila dceři, že uvažuji o odchodu. Rozplakala se. „Mami, ty nemáš srdce, ty chceš tátu v jeho stavu opustit?“ Podobně reagovala i moje sestra. Vždyť jsem prý slíbila, že s ním budu v dobrém i zlém. Jenže poslední roky už jen ve zlém, nedá se to vydržet!

Přitom není odkázaný jen na mou pomoc. Většinu dní se o sebe dokáže postarat a zvládá dokonce i řídit. Když má horší období, potřebuje s některými věcmi asistenci, ale existují i jiné možnosti než mu dělat otroka. Nabídla jsem mu, že mu pomohu zařídit pečovatelku. Odpověděl, že jsem bezcitná ženská a už mám v práci určitě nějakého milence.

Jiřina (47): Manžela miluji, přesto chci odejít. Jak to vidí odborník?

Nechci žít jen podle jeho nálad

Minulý týden jsem si prohlížela malý byt k pronájmu. Petr to bohužel zjistil. Bylo to strašné, zavolal nejprve mé sestře a pak i mé mamce… Sestra byla vytočená a nemluví se mnou. Mamka se skoro zhroutila. Skvěle je naočkoval! Ničí mě nejen přímo, ale i přes mé nejbližší.

Na jedné straně je mi ho líto, protože vím, že ho nemoc omezuje a bolesti jsou někdy opravdu kruté. Jenže choroba přece nedává člověku právo ponižovat a týrat druhého. Kdyby se ke mně choval s úctou, nikdy bych ho kvůli zdravotním problémům neopustila. Jsem odhodlaná být černou ovcí rodiny, cítím, že kdybych něco neudělala, tak to špatně dopadne. Ne pro něj, pro mě!

Simona (34): Svého přítele už nemůžu ani cítit. Ale na rozchod musím zapomenout, na vlastní život nemám peníze

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].