Ivana (49): Dcera nastoupila do první práce a zhroutila se. Asi jsme ji na skutečný život nepřipravili

Naše Klára letos dokončila vysokou školu. Vždycky byla chytrá a studium zvládala bez problémů. S manželem jsme chtěli, aby se mohla soustředit na školu, a tak jsme po ní nevyžadovali, aby si vydělávala na nějaké pravidelné brigádě. Bydlela doma, dostávala kapesné a občas si přivydělala v kavárně. Peníze měla hlavně na své radosti. Když nastoupila do jedné prestižní advokátní kanceláře, byli jsme na ni pyšní. Jenže po šesti týdnech přišla domů s tím, že už tam nikdy nepůjde.

Marie (58): Všem jsem se chlubila úspěšným synem právníkem. Pak jsem zjistila, že mi celou dobu lhal

Osm hodin v práci je pro ni utrpení

Zpočátku si Klára stěžovala jen na únavu. Vadilo jí ranní vstávání, cesta do kanceláře i to, že se vrací až po páté. „Mami, já vůbec nemám čas na svůj život,“ opakovala. Zjevně ji to zaskočilo. Přitom pracovala běžných osm hodin, přesčasy po ní byly požadovány jen výjimečně a víkendy měla volné.

Brzy začala nelichotivě komentovat i to, že jí nadřízená zadává nesmyslné a nelogické úkoly a dětinsky kontroluje jejich splnění. Na vysoké si mohla čas organizovat sama, někdy měla přednášky jen třikrát týdně. „Celý den jsem v jednom kole. Nemohu vypnout ani na chvilku. Pořád po mně někdo něco chce,“ stěžovala si. Když jsem jí docela nevinně řekla, že si prostě časem zvykne, že je to úplně normální, rozplakala se. Prý ji vůbec nechápu…

Laděna (45): Dcera je příšerně neprůbojná. Mám o ni v dnešní době strach

Jedno ráno se sesypala

Klára začala špatně spát a každou neděli měla zkaženou náladu. No a pak se jedno pondělí sesypala u snídaně. Třásla se, bylo jí na zvracení a odmítala odejít z domu. Odvezla jsem ji k lékaři, který jí vystavil pracovní neschopnost a doporučil psychologickou pomoc. Samozřejmě mě to vyděsilo a chtěla bych dceři, která měla zřejmě panickou ataku, pomoci. Zároveň ale nechápu, proč se to celé děje.

Klára nebyla nikdy psychicky nemocná. Navíc v práci nepopisovala žádnou šikanu ani nesnesitelné podmínky. Co jsem pochopila, tak se k ní kolegové vždy chovali slušně, jen od ní zkrátka očekávali samostatnost a dodržování termínů. „Já takhle dalších čtyřicet let žít nemůžu, to není život, to je vězení!“ řekla mi. Bylo mi jí líto, ale vždyť takhle přece žije většina dospělých!

Hana (48): Jedna dcera je náš anděl, druhou stáhla parta ke dnu. Teď bojujeme o její budoucnost

Možná jsme jí všechno moc usnadňovali

S manželem se kvůli tomu hádáme. Tvrdí, že jsme Kláru rozmazlili. „Celý život měla všechno připravené, vše jsme jí usnadňovali a zjednodušovali. Teď po ní někdo něco chce a ona se z toho složí,“ prohlásil. Možná na tom něco je. Dcera nikdy nemusela řešit nájem, účty ani to, jestli vystačí s penězi. Ale to bylo v jejím věku přeci normální, ne?

Teď je doma a do zaměstnání se vrátit nechce. Ráda by pracovala jen na částečný úvazek, aby měla víc času pro sebe. Peníze by jí prý stačily. To ano, ale musela by s námi bydlet stále doma! „Mami, ty vůbec nechápeš, jak je dnešní svět náročný,“ vyčítá mi. Možná opravdu není psychicky v pořádku a potřebuje čas. Nerada bych něco podcenila, tolik mladých lidí si už v podobných situacích sáhlo na život.

Renata (45): Náhodou jsem objevila deník své dospívající dcery. Její tajemství mě vyděsilo

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].