Karel (60): Chtěl jsem být hodný děda, a tak jsem vnoučata rozmazloval. Netušil jsem, jak toho začnou využívat

Nikdy jsem nerozuměl přísné výchově, kterou se Tereza, druhá babička našich vnoučat, snažila prosazovat. Vždycky jsem zastával názor, že rodiče mají vychovávat a prarodiče rozmazlovat.

Když mi tedy dcera Alena nechávala na hlídání osmiletou Verunku a šestiletého Jakuba, nastával můj čas zazářit jako ten nejlepší děda na světě. Dovoloval jsem jim sladkosti před obědem, ponocování u televize i běhání naboso.

Tereza, bývalá učitelka matematiky, mě sice neustále upozorňovala, že děti potřebují jasné hranice, ale já její slova nebral příliš vážně. Mezi námi tak postupně vznikl tichý souboj o to, koho budou mít vnoučata raději. A musím přiznat, že mě těšilo, když chtěla každý volný víkend trávit právě u mě.

Ludmila (67): Moje role babičky se změnila v nevděčnou dřinu. Vnoučata zbožňují dědu, který si s nimi jen hraje

Vnoučata mě obelhala

Časem jsem si začal všímat, že děti mých volných pravidel využívají. Kdykoliv měly jet na víkend k Tereze, najednou je bolelo břicho nebo hlava. Alena mi pak volala, jestli bych si je raději nevzal já.

V duchu jsem si říkal, jak moc mě asi zbožňují. Pravda ale byla úplně jiná. Vyšlo to najevo o víkendu, kdy Alena s manželem odjeli oslavit výročí. Děti měly zůstat u Terezy, jenže v pátek večer mi zazvonil telefon.

„Dědo, přijeď pro nás. Babička na nás křičí a Verunka pláče,“ prosil mě Jakub roztřeseným hlasem.

V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel. Sedl jsem do auta a vyrazil zachránit svá vnoučata. Když jsem ale dorazil, čekalo mě překvapení. Žádný pláč ani křik se nekonal. Verunka seděla v klidu v pokoji a Jakub si hrál na tabletu. Tereza na mě nechápavě hleděla.

„Co tady děláš?“ zeptala se. Vysvětlila mi, že po dětech pouze chtěla, aby si před večeří uklidily rozházenou stavebnici. Nic víc.

Podíval jsem se na Jakuba a zeptal se ho, proč mi lhal.

„Protože u tebe je to lepší, dědo. U tebe nemusíme uklízet,“ odpověděl bez sebemenšího zaváhání.

Ta slova mě zasáhla. Najednou jsem se cítil jako naprostý hlupák. Celou dobu jsem si namlouval, že za mnou děti chtějí jezdit proto, že mě mají tak rády. Jenže ony velmi dobře věděly, že u dědy projde téměř všechno. A co bylo horší, naučily se toho využívat.

Lucie (39): Z našich babiček se staly rivalky. Soupeří o vnoučata jako o trofeje a ničí celou rodinu

Došlo mi, že Tereza měla pravdu

Poprvé jsem si připustil, že Tereza možná nebyla přehnaně přísná. Jen po dětech chtěla věci, které byly vzhledem k jejich věku naprosto normální. Uklidit si hračky, poslechnout dospělého nebo splnit drobnou povinnost.

Já jim mezitím vytvořil svět, ve kterém žádné povinnosti téměř neexistovaly. Myslel jsem si, že jsem ten hodný děda. Ve skutečnosti jsem je svou bezbřehou benevolencí naučil, že když se jim něco nelíbí, stačí zalhat nebo dospělé postavit proti sobě.

A s tím jsem chtěl okamžitě skoncovat.

Karel (65): Nejsem zlý dědek a vnoučata mám rád. Ten hluk a chaos ale doma už prostě nezvládám

Nastolil jsem nový řád

Zbytek víkendu u mě proto probíhal úplně jinak než obvykle. Žádná televize ani tablet, dokud nebude uklizený pokoj. Hračky se po hraní vracely na místo a k obědu se kromě oblíbeného jídla servírovala také zelenina.

Verunka s Jakubem byli v šoku. Nejdřív si mysleli, že žertuji. Pak přišlo škemrání, smlouvání a sliby. Dokonce se mě snažili přesvědčit, že maminka jim doma dovoluje něco úplně jiného. Tentokrát jsem ale nepovolil.

Když se Alena s manželem vrátili, všechno jsem jim vyprávěl.

„Tati, vždyť já ti to říkám už roky,“ povzdechla si dcera.

Nemohl jsem se na ni ani zlobit. Měla pravdu.

Oba ale ocenili, že jsem si svou chybu konečně přiznal a rozhodl se s tím něco dělat. Tehdy jsem pochopil, že být dobrým dědou neznamená jen kupovat zmrzlinu, rozdávat sladkosti a dovolit dětem ponocovat. Někdy jim člověk prokáže mnohem větší službu tím, že jim řekne prosté „ne“.

Eva (70): Nevím, jak našim dětem taktně říct, že už nemáme na hlídání vnoučat sílu

S druhou babičkou jsme konečně přestali soupeřit

Nakonec jsme si s Terezou sedli i s Alenou a domluvili se na několika základních pravidlech, která budeme všichni dodržovat. Nechtěli jsme, aby děti pokaždé zkoušely, u koho jim projde víc.

Vnoučata si překvapivě rychle zvykla. Pochopila, že po sobě musí uklízet, že sladkosti nejsou samozřejmost a že lhát se jednoduše nevyplácí. Postupně zmizely i bolesti břicha a další záhadné potíže, které se objevovaly pokaždé, když měla jet k přísnější babičce.

Občas mi ta naše někdejší bezstarostná anarchie trochu chybí. Bylo příjemné být tím dědou, u kterého je dovoleno skoro všechno. Dnes už ale vím, že to nebylo správné.

A hlavně jsem pochopil jednu důležitou věc. Nechci, aby mě vnoučata měla ráda proto, že jim všechno dovolím. Chci, aby věděla, že se na mě mohou spolehnout, i když jim občas řeknu něco, co se jim zrovna nelíbí.

Jarka (62): Moje ochota pomáhat se obrátila proti mně. Bojím se, že kvůli vnoučatům přijdu o nového partnera

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].