Facebook
Instagram
Iva měla naplánovaný přirozený porod, s asistentkou a za přítomnosti manžela. Jenže ten to na poslední chvíli nezvládl. A tak musela přivést svou dceru na svět sama.
Vždycky jsem věřila, že porod je záležitost obou rodičů. Proto jsem chtěla, aby můj manžel Honza (49) byl při narození naší dcery. Jen jsem se obávala, jestli to zvládne.
Chtěla jsem přirozený porod
"Už to nevydržím," řekla jsem slabým hlasem, když jsem mezi kontrakcemi získala trochu sil. Kontrakce byly nyní opravdu časté. Každých 15 minut. Už hodinu jsem byla ve vaně. Zavolali jsme porodní asistentce, která mě měla na starosti.
"Je to váš první porod, paní Ivo," uklidňovala mě poté, co jsem jí popisovala své příznaky. "Počáteční fáze může trvat ještě dlouho. Seďte ve vaně s teplou vodou. To zmírní bolest..."
Můj manžel si klepal na čelo. "Proč jsme se rozhodli pro nemocnici s 'přírodním' přístupem?" poznamenal ironicky. "V normální nemocnici by tě už dávno vzali na oddělení. A dali by ti nějaké anestezie nebo něco..."
Neměla jsem sílu se hádat. "Tak to prostě je. Nechci žádné anestezie. Chci, aby všechno bylo normální. Přirozené. Rozumíš?"
Opravdu jsem nechtěla žádné spory. Zvláště teď ne. Věděla jsem, že by on nejraději všechno dělal "po starém" a "normálně". Nechat těhotnou ženu v nemocnici, nejlépe dva dny před porodem, pak přijít do nemocnice s květinami, čokoládami a kocovinou z večírku s kamarády.
Můj manžel váhal, jestli bude u porodu
Chtěla jsem rodit "v souladu s přírodou", v intimní atmosféře (zaplatili jsme nemalé peníze za soukromý pokoj), s důvěryhodnou porodní asistentkou a otcem mého dítěte. Jenže on ze začátku z toho nápadu nebyl nadšený. Neodmítl mě, ale cítila jsem, že se mu to moc nelíbí. V jednu chvíli – byla jsem tehdy v sedmém měsíci – jsem to dokonce vzdala a řekla mu, že mě nemusí doprovázet. Ale pak se náhle vzchopil a rozhodl se, že mě neopustí ani na okamžik. Byla jsem hrdá, že překonal stereotypy své generace.
Když jsem se teď dívala na jeho bledou tvář, napadlo mě, že toho rozhodnutí asi lituje. Ale už nemůžu předstírat, že to zvládnu sama. Příliš ho potřebuji. Je o 12 let starší než já, je mu skoro 50. Vlastně i pro mě už byl nejvyšší čas mít dítě.
Měla jsem velký strach z možných genetických vad, ale když jsme udělali potřebné testy a ukázalo se, že dítě je zdravé, cítila jsem takový příliv energie, že jsem se sama divila. Mohla bych přenášet hory. Tehdy jsem se rozhodla, že tomuto dítěti dám všechno nejlepší. To znamenalo přirozený porod, vzdát se všech anestetik a léků, pokud to bude možné. Chodili jsme také na různé kurzy. Četla jsem hodně o starých porodních zvycích a o technikách porodu u primitivních lidí. Koneckonců Matka příroda asi nejlépe věděla, co dělá, že?
Mámu jsem z toho chtěla vynechat
Cítila jsem, že se blíží další kontrakce. Podívala jsem se na hodinky a na mírně promočený kousek papíru, na který jsem zaznamenávala čas kontrakcí. Stále 15 minut. Nic se nezkracuje. Vzpomněla jsem si, co řekla porodní asistentka: "To může ještě dlouhé hodiny nabírat na intenzitě." Voda mi stále neodešla. Ale kdo ví, když jsem teď ve vaně. Vždyť pořád sedím v teplé vodě... Nic bych necítila... Na chvíli jsem měla závratě.
"Musím věřit své porodní asistentce," řekla jsem nahlas. Vzpomněla jsem si na její slova. Teprve když kontrakce přijdou každých 10 minut, měli bychom vyrazit do nemocnice, a i tak to obvykle trvá ještě několik hodin.
Byla jsem přecitlivělá. Křehké a něžné maminčino děvčátko. Ale teď jsem mámě ani nevolala. Den předtím jsem jí řekla, že "stále nic," ačkoliv jsem už měla mírné kontrakce. Rozhodla jsem se, že máma se dozví o všem až po porodu. To jsem si vynutila i na svém manželovi. "Tak strašně to všechno prožívá," řekla jsem. "Nechci, aby si doma kousala nehty a trápila se, zatímco já se tu svíjím v bolestech." Slíbil, že nic neřekne. A já jsem maminku poprosila, aby mi nevolala každou hodinu, že jí dám vědět, až se něco začne dít.
Posilněna vzpomínkou na to nevinné lhaní, které bylo důkazem mé "statečnosti" (odvahu nechme na mužích), jsem se vrátila ke svým kontrakcím. Tentokrát byly delší a čas mezi nimi se zkrátil na dvanáct minut. V rádiu právě oznámili, že kvůli nehodě jsou dopravní zácpy a objížďky na trase do nemocnice.
Zasténala jsem. "To snad ne! Honzo!" vykřikla jsem. "Myslím, že se začnu oblékat. Cesta nám bude trvat déle a kontrakce se asi brzy zkrátí na 10 minut..."
Vstoupil do koupelny. Byl velmi bledý. Na tváři měl kapky potu. Když jsem ho uviděla, propukla jsem v nervózní smích. "Vypadáš, jako bys měl dostat infarkt..."
Muži jsou křehké bytosti
"Ne, že bych tě chtěl děsit, ale cítím se opravdu špatně," řekl můj manžel. "Už hodinu mám úplně ztuhlou levou ruku. Nechtěl jsem tě děsit, myslel jsem, že to přejde..."
Cítila jsem nával horka. Na okamžik se mi zatmělo před očima. Cítila jsem strach a zároveň vztek. Něco ve mně křičelo: "Ne teď, sakra! Teď mám právo omdlít já, ne ty!" Ale uvědomila jsem si, že to může být něco vážného. Vždyť můj manžel už není žádný mladík. Vyčkala jsem na další kontrakci, která byla o něco delší než předchozí. "Jedeme. V nemocnici tě prohlédnou. Když bude třeba, dají ti nějaké léky. Možná ti udělají EKG," řekla jsem a pevně ho držela za ruku.
Nasedli jsme do auta. Snažila jsem se dovolat porodní asistentce, ale linka byla obsazená. Pár set metrů od nemocnice jsme uvízli v dopravní zácpě. Pohlédla jsem na manžela. Těžce dýchal. "Myslím, že už nemůžu jet dál," zasténal.
"Vyměníme se. Pusť mě za volant."
"Ty?" zašeptal vyděšeně.
"Máš jiný nápad?" vydechla jsem a počkala na další kontrakci.
Vyměnili jsme si místa. Najednou jsem cítila, jak mi praskla voda... Nevím, jakým zázrakem, ale podařilo se mi do nemocnice dojet za pět minut, těsně před další kontrakcí. Ignorovala jsem strážníka a zastavila přímo před branou. Za mnou zabrzdilo několik aut. Všichni troubili. Manžel se nehýbal. Vypadalo to, že omdlel. Snažila jsem se hluboce dýchat. Kontrakce pomalu ustupovala. Strážník otevřel dveře našeho auta a konečně si asi uvědomil situaci.
Dorazili jsme do nemocnice
"Jedu rodit a mého manžela možná musí oživit," řekla jsem. Byl tam nablízku tým záchranářů, kteří odvedli Honzu. Podařilo se mi zaparkovat dříve, než přišla další kontrakce. Mezitím někdo informoval mou porodní asistentku. Vyšla ke mně a tlačila před sebou vozík. "Prosím, posaďte se. Takto to půjde rychleji," řekla.
Kontrakce už byly každé dvě minuty, možná i každou minutu a půl. Byly velmi silné. "Co je s mým manželem?" zeptala jsem se. "Soustřeďte se teď na dítě," řekla vážně. "Kolegové se o něj postarají a dají nám vědět."
Když mě prohlédla, ukázalo se, že jsem otevřená na devět centimetrů. Po rychlém vyplnění dokumentů souvisejících s přijetím na oddělení řekla, že jdeme rovnou do porodního sálu. Než jsem se stihla svléknout, přišla sestra s novinkou. Můj manžel se cítí lépe. Nebyl to infarkt, jen panický záchvat.
"A teď... do práce!" řekla porodní asistentka s úsměvem.
Protože jsem chtěla rodit ve vzpřímené poloze, byla potřeba ještě jedna osoba. Honza mě měl podpírat, ale kvůli jeho indispozici mi musela pomáhat sestra. Byla to velká žena s velkým poprsím. Znala jsem ji z přípravných kurzů. Usmála se a s nataženýma rukama řekla: "Pojďte do mé náruče..."
Navzdory bolesti jsem cítila příval velké energie a odhodlání. A - překvapivě - radosti. Já, která jsem nikdy nevěřila sama sobě, jsem teď cítila, že to zvládnu. V duchu jsem opakovala jako mantru: "Zvládnu to, zvládnu to. Dopravila jsem nás sem, tatínek je v bezpečí, maminka je v dobrých rukou, teď je to na tobě, maličká. Všechno bude v pořádku."
Muži nezvládají porody
Hodinu po porodu, když jsem ležela v posteli a moje malá Anička spokojeně spala vedle mě, někdo zaklepal na dveře. Byl to Honza. Přišel ke mně, vzal mě do náruče a dlouho mě držel. Pak se sklonil nad malou a řekl: "Je nádherná..."
Pak, s očima plnými slz, poprosil, abych mu odpustila jeho slabost. "Neprošel jsem zkouškou jako tvůj partner a její otec," skoro vzlykal. Pohladila jsem ho po hlavě.
"To není tvoje vina. Slyšela jsem od porodních asistentek různé příběhy o tom, jak reagují muž. Někteří omdlévají během porodu. Dobře to dopadlo. A toho se držme," řekla jsem. "Mimochodem, budeme tě obě potřebovat ještě nejméně dvacet let, tak prosím žádné výstřelky se srdcem, jo?"
Když Honza odešel, dívala jsem se na svou dceru. Byla prostě úžasná. "Lásko, nikdy nedovol nikomu říci, že jsi slabá. Že patříš ke slabému pohlaví. My ženy musíme všechno zvládat. A zvládáme..." řekla jsem.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
