Facebook
Instagram
Dagmar nemohla uvěřit tomu, že se její manžel sebral a odešel. Jeho důvod jí prostě nedával smysl. Vadilo mu, že se má zapojit do domácích prací.
Můj manžel Marek (48) dorazil domů krátce po páté odpoledne. Sedl si ke stolu a čekal, až mu naservíruji večeři. Kvůli setkání se sousedkou jsem neměla moc času, sotva jsem stihla připravit špagety.
Vždycky jsem dělala, co chtěl manžel
"Slituj se nade mnou! Zase těstoviny? Sním je za sekundu a hned budu zase hladový! A ta omáčka je taková mdlá..." postěžoval si.
"Promiň, ale přišla za mnou sousedka a zeptala se, jestli bych ji nemohla zastoupit v práci," vyhrkla jsem rychle.
"Ty? Do práce? Proč bys to dělala?" ptal se užasle.
"Děti jsou už velké, nechci celé dny sedět doma. Trocha peněz by se hodila."
"To máš pravdu," přikývl. "Víš co, když o tom tak přemýšlím, je to docela rozumný nápad," dodal po chvíli.
Souhlasil? To se mi snad jen zdá! Ale ne, byla to pravda... V tu chvíli jsem byla plná radosti a všechno jsem viděla v jasných barvách. Marek je ode mne mnohem starší a moc rád prosazuje svou vůli. Je to poctivý, slušný člověk, skvělý manžel, ale nesnáší, když věci nejdou podle jeho plánů. Když jsme stáli u oltáře, rozhodl se, že bude sám živit rodinu, a já mám jen ležet a hezky vonět.
Pravda je taková, že jsem málokdy měla čas jen tak ležet. Hlavní bylo, že děti byly šťastné, byt zářil čistotou a večeře byly vždy připravené. Přišel však den, kdy jsem se cítila unavená z toho všeho. Role hospodyňky rozhodně nebylo to, o čem jsem snila, když jsem dokončila obchodní školu. Obzvláště proto, že můj manžel domů nenosil velké peníze.
Syn to nesl těžce
Nabídka sousedky, která dala výpověď v nedaleké drogerii, protože se rozhodla přestěhovat k dceři do jiného města, byla pro mě jako dar z nebes. Dlouho jsem váhala. Bála jsem se jen toho, jak zareaguje Marek, který byl léta proti tomu, abych pracovala.
Když se náš starší syn Jonáš (8) dozvěděl, že mám práci, skákal radostí. Slíbila jsem, že hned z první výplaty mu koupím plyšovou hračku Angry Birds. S mladším synem Matějem (6) to bylo trochu jinak. Je úplně jiný než jeho bratr – klidnější, introvertnější, citlivý a křehký. V nové práci jsem si rychle našla své místo, což mě naplňovalo hrdostí, ale problémy s mladším synem mě trápily.
Zákazníci byli obvykle laskaví a trpěliví, než jsem se zaučila. Největší výzvou bylo ovládání pokladny, ale nakonec jsem to také zvládla. Jediným problémem zůstal mladší syn, který mě se slzami v očích prosil, abych nešla do práce, protože nechtěl zůstat ve školní družině...
Potřebovala jsem podporu svého manžela
Po návratu z práce jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nemohla věnovat pozornost nepořádku v pokoji synů nebo hromadě nádobí v kuchyni. Nějak jsem zvládala alespoň pomáhat dětem s domácími úkoly. Teprve když mladší syn začal před spaním a po probuzení dělat scény, cítila jsem, že ztrácím půdu pod nohama. Neustálý stres a spousta povinností mě ničily. Potřebovala jsem podporu svého muže...
"Co ode mě chceš? Vždyť oba pracujeme," rozhodil rukama.
"Bylo by fajn, kdybys věnoval více času Matějovi. Třeba ho vezmi s sebou, když jdeš hrát fotbal, nebo si něco spolu nakreslete. Nevím, prostě udělej cokoli, abys mi ulevil v tomto chaosu..."
"Vždycky jsem ti říkal, že ho vychováváš špatně!" vybuchl.
"Ty jsi ho vůbec nevychovával. Nikdy s kluky nemluvíš, nepomáháš mi. Jak můžeš vědět, že je vychovávám špatně?" vykřikla jsem.
"Snažím se pomáhat! Jiní chlapi nedělají nic, já ani na pivo nechodím."
"Jo, ale ty máš svůj fotbal, své tréninky, zápasy a výjezdy, já jen děti. A teď, když jsem konečně začala znovu pracovat, nemůžu počítat s tvou pomocí..."
Můj manžel odešel
Neshodli jsme se. Vypukla velká hádka a nebyla poslední. Týden na to si Marek sbalil věci a odešel. Když jsem se vrátila z práce, nebylo po něm ani stopy. Místo toho jsem na lince našla kousek papíru. Napsal, že odjel za svou matkou. Zhroutila jsem se na židli, ani jsem si nesundala bundu. Rozplakala jsem se.
Můj manžel, muž, kterému jsem dala všechno, kterému jsem dala své nejlepší roky, kvůli kterému jsem se vzdala všeho ostatního, mě prostě opustil. A to právě v době, kdy jsem tak moc potřebovala jeho podporu.
Jasně mi ukázal, že pro něj neznamenám nic a naše manželství byla jedna velká fraška. Co děti? Ani jejich osud ho nezajímal? Měla bych mu zavolat, požádat ho, aby se vrátil? Zajímalo by mě, co řekl své matce. Náš vztah nikdy neakceptovala, vždycky si myslela, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Teď asi skáče radostí...
Nic jsem pro něj neznamenala
Stále častěji si bral kluky, zatímco já jsem dlouhé hodiny seděla doma sama, plakala a cítila se naprosto bezmocná. Vyměnili jsme si jen pár slov, nechal mi nějaké peníze na chod domácnosti, ale o nic víc se nezajímal. Byla jsem mu úplně lhostejná. Proč? Nedokázala jsem to přijmout, ale zřejmě mi nezbyla jiná možnost.
Mezitím jsem si osvojila umění efektivně využívat čas, který jsem trávil sama. Prostě jsem odpočívala. Začala jsem číst knihy a setkávat se s přáteli. Cítila jsem, jak můj život opět získává barvy. Ve dne to bylo fajn, ale večer, těsně před usnutím, mě pohltil smutek a úzkost. Už jsem ztratila naději, že bychom se s Markem někdy znovu dali dohromady.
Manžel mě překvapil
Jednoho dne, když jsem vycházela z obchodu, před vchodem stál Marek. "Co tady děláš?" zeptala jsem se překvapeně. "Čekám na svou ženu," odpověděl a podal mi krásnou kytici růží. Květy měly neuvěřitelně intenzivní červenou barvu.
"Vzpomněl sis, že máš ženu?"
"Miláčku, ty jsi přece snila o nějaké změně v našem životě. Trvalo mi dlouho, než mi to došlo, ale moje matka mi to konečně vysvětlila."
"Tvoje matka? Nečekala bych, že právě ona ti v tom pomůže."
"Uvědomuji si, že tě nikdy úplně neakceptovala, ale řekla mi pravdu. Po rozhovoru s ní jsem pochopil, že jsem nebyl dokonalým manželem..."
"A co teď?" zeptala jsem se.
Dali jsme si druhou šanci
"Jestli souhlasíš, rád bych se k tobě znovu nastěhoval. Budu pomáhat v domácnosti, možná ne ve všem, ale máma mě naučila pár jednoduchých jídel. A dokážu si poradit i s úklidem," mrkl na mě.
"Ale ty nesnášíš úklid."
"Ty to máš ráda? No právě! A přesto to děláš. Dejme si ještě jednu šanci, kvůli nám a kvůli dětem. Opravdu tě prosím."
"No, můžeme to zkusit..." odpověděla jsem a dívala se mu přímo do očí.
Náhle jsem ucítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Marek je rychle setřel rukou. "Prosím, nebreč. Nechtěl jsem tě zarmoutit, odpusť mi. Omlouvám se, odteď to bude určitě lepší. Možná ne dokonalé, ale určitě dobré. Já už se o to postarám!"
Důvěřovala jsem mu. A jsem ráda, že jsem to udělala!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
