Facebook
Instagram
Jana se s manželem neúspěšně snaží o dítě už osm let. Nyní se rozhodla veškeré pokusy vzdát a začít novou kapitolu. Manžel její rozhodnutí nechápe, ale ona má pocit, že se po letech konečně nadechla.
Už je to osm let, kdy jsme se s manželem začali snažit o miminko. Stálo nás to mnoho úsilí i bolesti a já se už rozhodla se vším skoncovat, přestože jsme nedošli do vysněného cíle. Ne vždy se zkrátka zadaří a život musí mít i jiný smysl.
Začali jsem se prý snažit pozdě
S Danielem jsme se poznali, když nám bylo třicet. Vzali jsem se o dva roky později a pár let si užívali jeden druhého. Krátce před pětatřicítkou jsme si přestali dávat pozor s tím, že do roka jistě otěhotním. Nedařilo se nám ale další dva. V tu dobu jsem ještě nepropadala zoufalství.
Na kliniku umělého oplodnění jsme šli plni naděje. Nestojí to málo peněz, ačkoliv pojišťovna část přispěje. Jistě, nebylo příjemné projít tolika prohlídkami a dokola rozebírat detaily. Pokud by to ale mělo vést k úspěchu, byli jsme ochotní toto podstoupit.
Ani po druhém neúspěchu jsem neztrácela naději. Bylo celkem běžné, že se zadaří až na několikátý pokus. Další roky utíkaly a my si zvykli na to, že raději neplánujeme dovolené dlouho dopředu. Jednou za čas „nás“ čekala stimulace, odběr vajíček i nekonečné čekání.
První zlom nastal ve čtyřiceti, ztratila jsem trpělivost
Postupem času už jsem ale nebyla tak v klidu a další pokusy brala skepticky. Celý ten průběh, který se s menšími obměnami opakoval, mě začínal iritovat. Vyzkoušeli jsme různá centra, slyšeli různé zaručené rady a výsledky byly stále horší.
Kolikrát se nám stalo, že se žádné vajíčko neoplodnilo nebo se plod nevyvíjel. Začínala jsem to vidět černě a chtěla s tím skoncovat. Vidět stále doufajícího Daniela pro mě bylo bolestné, a tak jsem se zapřela a šla do dalších pokusů i po čtyřicítce.
Když nedopadlo dobře ani v pořadí šesté IVF a já si uvědomila, že osm let jen marně doufám, rozhodla jsem se definitivně hodit sen o rodině za hlavu. Nebudu ani počítat, kolik nás to stálo peněz. Daniel stále tvrdí, že jednou se to přeci musí povést. Ale kdy? Na dvacátý pokus? Každý máme přeci nějakou hranici!
Ulevilo se mi a začala jsem znovu žít
Ta úleva je nepopsatelná. Konečně život bez hormonů, prohlídek, sledování sebe sama a marných nadějí. Najednou si můžu naplánovat něco dlouhodobého, vrhnout se naplno do sportu. Mám zkrátka pocit, že je přede mnou nová kapitola.
Manžel se mnou nadšení nesdílí a trápí se dál. Nechápe, že nechci v centru asistované reprodukce strávit všechen čas až do přechodu. Mrzí mě, že máme jiný názor. Ne každému to vyjde, i když to není snadné přijmout. Myslím, že na světě jsou horší trápení.
