Magda (33): Moje těhotenství odhalilo krutou pravdu. Manžel neví, jestli mě miluje

Náš byt v paneláku měl všechno: balkon s výhledem na dětské hřiště, dva pokoje, kuchyň a ložnici. Pracuji z domova, což je teoreticky luxus, ale v praxi to znamená celé dny u počítače. Ticho přerušuje jen zvuk konvice a návrat mého manžela z práce.

Petr je klidný a předvídatelný. Nikdy nezvyšuje hlas, nechodí pozdě a neříká „miluji tě“ bezdůvodně. Dříve jsem si myslela, že právě v tom je síla našeho vztahu, ale postupem času se stabilita proměnila v lhostejnost. I když jsme spolu každý večer seděli na gauči, cítila jsem se čím dál osamělejší. Když se na těhotenském testu objevily dvě čárky, byla jsem nadšená. Věřila jsem, že dítě všechno změní.

Sandra (31): Oznámila jsem doma, že čekám miminko. Reakce rodičů mě ale dost zklamala

Manželova reakce mě zaskočila

S testem v kapse jsem celý den čekala na Petrův návrat. Když konečně přišel, podala jsem mu ho třesoucí se rukou a čekala na jakoukoliv reakci – radost, překvapení, cokoliv, co by oživilo jeho kamennou tvář. Podíval se na ten kus plastu, mírně svraštil obočí a řekl jen: „Aha.“ Chvíli na to dodal: „No… tak gratuluju, asi.“

Pak se otočil a odešel do kuchyně, jako by se nic nestalo. Zůstala jsem stát v předsíni a marně čekala, že se vrátí, obejme mě nebo se zeptá, jak se cítím. Místo toho se z kuchyně ozvaly jen zvuky tekoucí vody a následně se v bytě opět rozlilo to známé, tíživé ticho. Snažila jsem se ho v duchu omlouvat. Možná se jen lekl, možná potřebuje čas, aby si to uvědomil.

Viktorie (28): Po porodu jsem měla dvacet kilo nadváhu. Manžel se mnou nechtěl spát

Kamarádka se mě snažila utěšit

O týden později jsem se ho u večeře zeptala, jestli opravdu nic necítí. Bez toho, aby zvedl oči od talíře, pokrčil rameny a odvětil, že cítí, že to bude těžké. Když jsem namítla, že bych ocenila trochu zájmu, jen si povzdechl a řekl mi, ať to nedramatizuji, že všechno zvládneme.

Bylo mi z toho zle. Večer jsem zavolala kamarádce Janě a se vším jsem se jí svěřila. Snažila se mě utěšit tím, že se Petr možná jen bojí a neumí to dát najevo. Ale já jsem se přece bála taky. Jenže na rozdíl od něj jsem v sobě nosila nový život a potřebovala jsem cítit víc než jen prázdnotu a lhostejnost.

Svatka (58): Po narození trojčat vzal manžel do zaječích. Za rok jsem mu dala druhou šanci a nelituji

Cítila jsem se bezmocná

Jednou jsem náhodou zaslechla, jak Petr s někým telefonuje. Myslel si, že ho neslyším, a mluvil naprosto upřímně. „No... je těhotná. Prostě se to stalo,“ řekl do telefonu. Po chvíli ticha dodal: „Nevím, jestli je co slavit.“

To už bylo na mě moc. Když jsem vešla do pokoje, ztuhl. V jeho očích byl strach, že jsem všechno slyšela. Neomluvil se, nepokusil se nic vysvětlit. Jen tam stál a mlčel. Ticho v tu chvíli křičelo víc než jakákoliv hádka. Nečekala jsem, že to pochopí, jen jsem chtěla, aby konečně něco cítil. Po chvíli se beze slova sebral a zavřel se v pokoji.

Gabriela (25): Když jsem čekala dcerku, manžel chodil kolem jako tělo bez duše. Pak mi celý zkroušený přiznal, co ho trápí

Máma mě nepodpořila

Už jsem nevěděla, co dál, a tak jsem zavolala mámě. Doufala jsem v pochopení, ale i ona přišla s omluvou, že se Petr asi bojí. Prý je to pro muže typická reakce. „A já se nebojím?“ vyhrkla jsem se slzami v očích a rychle hovor ukončila. Pohled mi padl na těhotenský test, který stále ležel na nočním stolku jako připomínka něčeho, co bylo důležité jen pro mě.

Tehdy jsem se rozplakala. Nebyl to strach z porodu nebo péče o dítě. Byla to čirá bezmoc a strach z toho, že na to všechno budu sama, i když mám manžela. Poprvé mě napadlo, že by mi bez něj možná bylo líp.

Ema (29): Zatímco jsem byla hospitalizovaná v porodnici, manžel mě podváděl. Doufám, že bude aspoň dobrý táta

Manžel mě nemiluje

Večer jsem za Petrem přišla do ložnice. Posadila jsem se na postel a zeptala se ho přímo: „Miluješ mě ještě?“ Dlouho mlčel, a pak přišla ta nejupřímnější a nejbolestivější odpověď, jakou mi mohl dát: „Nevím.“ Nic nebolí víc než „nevím“ od člověka, který vám kdysi sliboval lásku na celý život.

„Tak miluj aspoň naše dítě,“ zašeptala jsem a odešla. Bez kabelky, bez telefonu, prostě jsem jen tak šla ven do chladné noci. Sedla jsem si na lavičku v parku a s dlaní na břiše sledovala okolí. Nevěděla jsem, co bude dál, ale měla jsem pocit, že mi život, který ve mně roste, dává sílu. A že prozatím stačí, že miluji já...

Alice (33): Manžel se těšil na miminko. Ovšem jen do chvíle, než syna poprvé spatřil

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].