
Standa se pere se životem. Vše je drahé a na zábavu mu nezbývají peníze. Jeho sourozenci jsou na tom podobně. Standu štve, že jejich rodiče mají na bankovním účtu miliony a svým dětem nikdy s ničím finančně nepomohli.
Vím, že peníze jsou rodičů a ti si mohou určit, co s nimi udělají. Ale štve mě, že všichni moji kamarádi nějakou finanční injekci od rodičů dostali, jen já nic. Ani moji sourozenci.
Babička s dědou našim rodičům pomáhali
Moji rodiče finanční pomoc od svých rodičů dostali. Děda z tátovy strany jim koupil automobil a matčini rodiče zase dali peníze na stavbu domu. To se to potom žije, když se vám dostane takové pomoci. Rodiče si tak mohli dovolit mít tři děti a žít si v klidu v novém domě. Dokonce jsme jezdili každý rok na dovolenou k moři. Sice jen do Polska nebo do Východního Německa, ale i to se počítá.
Moje babička s dědou pomáhali mým rodičům i fyzicky. Často jim dřeli na zahradě, hlavně v době, kdy jsme byli malí. Děda chodil sekat trávu a babička pomáhala udržovat záhonky. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby měli rodiče postavit dům ze svých výplat, nebydlíme dodnes. A možná nemám dvě sestry, ale jen jednu.
Miliony na účtu se dělit nebudou
S manželkou máme syna a bydlíme ve starším domě. Ještě ho nemáme ani plně zrekonstruovaný. Chybí nám peníze. Finančně nás vysála koupě domu a splátky hypotéky jsou vysoké. Z ušetřených peněz občas něco předěláme a o dovolené se nám může nejvýš zdát. Syn začal studovat vysokou školu a to peníze jenom lítají.
Stejně jsou na tom moje sestry. Obě jsou vdané a mají dvě děti. Žijí v bytech, na které si musely vzít vysokou hypotéku. Když se sejdeme, naše téma je jasné. Nadáváme na drahé potraviny, vysoké splátky hypotéky a rodinou situaci. Doslova nám leží v žaludku chování našich rodičů.
Rodiče tvrdí, že na jejich peníze nemáme nárok
Musí přece vnímat, jak se s životem pereme. Jak jsme zatížení hypotékami. Jak si nemůžeme dovolit dovolené nebo větší investice do bydlení. A stejně nám nikdy nedali ani korunu na přilepšenou.
Se sestrami jsme jim naznačili, že bychom uvítali finanční injekci, abychom si vylepšili bydlení nebo umořili dluhy. Nic. Rodiče dělají, že nás neslyší. Nechce se mi věřit, že už zapomněli, jak jim jejich rodiče pomohli. Nechce se mi věřit, že nemají potřebu dětem pomoct. „To jsou naše peníze a mně se líbí, když mám na účtu pěknou kulatou sumičku,“ rázně uzavřela diskusi naše máma.
Rodičům přeji dlouhý život a smířil jsem se s tím, že peníze zdědím v době, kdy už si je neužiju. Život strávím v chudobě a budu žít v rozestavěném zadluženém domě.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].