Halina (64): Moje dcery jsou dospělé, ale nesamostatné. Došlo mi to, když jsem skončila v nemocnici

Můj manžel zemřel před patnácti lety. Kdyby se mě tehdy někdo zeptal, co bude dál, řekla bych, že to nějak zvládnu. Jenže jsem netušila, že „nějak to zvládnout“ bude znamenat péči o dospělé dcery, které si samy neumí ani uvařit vajíčka. Magda a Petra se ke mně nastěhovaly krátce po pohřbu. Tvrdily, že to bude jen na chvíli. Ta „chvíle“ se ale změnila v roky. Ani jedna neměla stálou práci, žádné plány – jen nároky. Všechno bylo na mně...

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (65): Celý život jsem tvrdě pracovala, abych byla bohatá. Nehodlám ale donekonečna sponzorovat své dcery

Moje dcery nejsou samostatné

Jednou jsem z obchodu nesla tašky plné nákupu. Na chvíli jsem se zastavila, protože se mi udělalo mdlo, a další, co si pamatuju, byly bílé stropy nemocničního pokoje. Ležela jsem tam s kapačkou v ruce. Doktorka – mladá žena ve věku mých dcer – se na mě dívala starostlivě, ale mluvila stroze o vyčerpání a nedostatku vitamínů. Moje tělo už to dál nezvládalo. Ptala se, kdo se o mě postará, až mě propustí, ale nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem pokrčila rameny.

Zavolala jsem Magdě. „Mami?“ ozvala se s lehkým podrážděním, jako bych ji rušila u něčeho důležitého.

„Jsem v nemocnici,“ řekla jsem tiše.

„Aha... A kdy se vrátíš? Protože Petra neví, jak zapnout pračku. A v lednici není nic k jídlu...“

Slyšela jsem její hlas a věděla jsem, že jí nechybím. Potřebné jsou jen moje ruce, které něco udělají. Když jsme dotelefonovaly, dlouho jsem zírala do stropu. Přišla sestřička a upravila mi polštář, ale vůbec jsem nezareagovala. Byla jsem myšlenkami jinde. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak se vlastně stalo, že jsem celý život věnovala dcerám, a přitom jsem je nenaučila samostatnosti...

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (68): Měla jsem už dost hlídání rozjívených vnoučat. Teď mě dcery považují za špatnou babičku

Sestra mi řekla, co je skutečně důležité

Z nemocnice mě pustili po dvou dnech. V jedné ruce jsem držela propouštěcí zprávu, v druhé jsem měla kabelku a v srdci zvláštní pocit, který jsem dosud neznala. Nejela jsem domů. Nasedla jsem na autobus a zamířila k Janě, své starší sestře. Když jsem vstoupila do jejího bytu, cítila jsem klid. Chvíli jsme mlčely. Pak jsem položila na stůl propouštěcí zprávu a řekla jsem: „Zhroutila jsem se, když jsem šla z obchodu.“

Jana se na mě zahleděla. „Protože ses nechala zapřáhnout jako tažný kůň. Holky ti visí na krku a ty jim ještě podstrojuješ. Halino, jak dlouho to ještě chceš vydržet?“ pronesla klidně.

Neodpověděla jsem. Položila jsem na stůl svoje hubené ruce a dívala se na ně, žíly mám vystouplé jako provázky. Vždycky jsem říkala, že mám ruce stvořené pro práci. Teď to byly jen ruce plné bolesti.

„Musí se odstěhovat,“ řekla Jana rozhodně. „Musíš je vyhodit z hnízda, jinak tě zničí.“

„Myslíš, že to jde jen tak?“ zeptala jsem se tiše.

„A na co jako čekáš? Až tě vynesou nohama napřed?“ dodala rozhořčeně.

Sestra mi roztáhla gauč, abych u ní mohla přespat. Večer jsem se převalovala a přemýšlela nad tím, co mi řekla. Pak jsem sáhla po mobilu a napsala Magdě krátkou zprávu: „Nevracím se. Musíte si poradit samy. A měly byste se odstěhovat.“

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (50): Dcery si myslí, že jsem stará bába. Setkání na plovárně ukázalo, že se pletou

Dcery se naštvaly

Ráno mi telefon nepřestával zvonit. Nejprve volala Magda, potom Petra. Nezvedala jsem to, tak mi začaly psát: „Co to má znamenat? Mami, to nemyslíš vážně! Kde jsi? Okamžitě se vrať.“ Přečetla jsem si všechno a položila mobil na parapet. Neměla jsem sílu číst to znovu.

Kolem poledne dorazila Magda. Ani nezazvonila, jen bušila na dveře. Jana jí otevřela. Vždycky měla přísný výraz, ale ten den byla obzvlášť chladná. „Co chceš?“ zeptala se ostře.

„Přišla jsem pro mámu,“ odpověděla Magda a vpadla dovnitř.

Stála jsem u kuchyňského stolu. Magda se na mě podívala jako na neposlušné dítě. „To myslíš vážně? Ty nás prostě vyhazuješ?“ zeptala se.

„Nevyhazuju,“ řekla jsem klidně. „Dávám vám svobodu. A sobě taky.“

„Ale ty nás potřebuješ!“ vykřikla, pak se jí zlomil hlas. Nebyl to smutek, spíš panika. „Kdo ti pomůže, když se ti zase něco stane? Kdo ti přinese nákup?“

„Nákupy jsem nosila domů celý život,“ odpověděla jsem. „I vám, když jste u mě bydlely. Teď už nemusím.“

„Ale... jsme rodina,“ řekla po chvíli, jako by to mělo být zaklínadlo, které všechno vyřeší.

„Rodina není o tom, že jeden dře a druhý si hoví. I já mám právo si odpočinout...“ dodala jsem klidně.

Mohlo by Vás zajímat:

Veronika (47): Moje dcery jsou hrozně líné. Když jsem zavedla harmonogram domácích prací, rozzlobily se

Dcery se začaly měnit

Po jejím odchodu mi Jana uvařila kávu. Neřekla ani slovo. Nemusela. Ani já nemluvila. Přicházím o své dcery? Když je žena matkou, znamená to, že se má obětovat? Nebo jsem právě teď začala být matkou, takovou, která myslí i na sebe?

V dalších dnech telefon zvonil míň. Zprávy byly stručnější: „Uvařily jsme večeři. Nejde konvice. Kde jsou účty za elektřinu?“ Odpovídala jsem úsečně – pokud vůbec. Zvykaly si na novou realitu. Stejně jako já.

Magda si našla práci v obchodě s oblečením. Stěžovala si, že ji bolí nohy. Petra se učila vařit. Dvakrát připálila brambory, jednou přesolila polévku. „Netušila jsem, kolik je s tím práce,“ napsala mi.

Jana řekla, že se na mě dívá, jako bych byla po těžké nemoci. Brávala mě na procházky. Z knihovny mi půjčovala knížky, které jsem kdysi milovala. Měla jsem pocit, jako bych žila cizí život – ale nebyl to špatný pocit.

​„A co když to nezvládnou?“ zeptala jsem se jednou.

„Zvládnou. Jsou přece dospělé,“ konejšila mě.

Časem jsem si všimla, že se míň trápím. Jednoho večera mě napadla myšlenka, kterou jsem si nikdy dřív nepřipustila: Možná jsem nebyla špatná matka. Možná jsem byla až moc dobrá, až moc ochotná se obětovat. A právě proto nemusely nikdy dospět. Ten večer jsem usnula klidně – poprvé po letech – bez bolesti hlavy a bez napětí v šíji. Nemusela jsem vstávat brzy, nemusela jsem hlídat, co potřebují moje dcery. Byl to osvobozující pocit...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Iveta (44): Dcery mi vyčítají, že jsem si po rozvodu našla přítele. Chtěly by, abych jim byla stále k dispozici

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].